Neděle, 8. ledna 2012
Tentokrát Jouda nejspíš trhl rekord a spal snad jen hodinu a půl. Chvíli psal, pak pozoroval jak se probouzí jeho rodná vlast Böhmen a nakonec do pozdních ranních hodin skončil na skypu. Ukazuje se, že držet krok jak s místními tak i s druhou stranou Atlantiku je poněkud problém a to může být Jouda rád, že nezná někoho třebas v Indii. Krom navýšení početního stavu čínské populace (myšleno během snídaně (myšleno jako vyšší počet našich milých východních přátel snídajících s Joudou (myšleno jen jako v místnosti))) se nepřihodilo prakticky nic zaznamenáníhodného a tak bylo třeba vymyslet Plán. Návštěva San Francisca a pokus o navázání na včerejší cestu po pobřeží cestou domů zněl jako výzva. Ze sedmi věcí co určitě dělat v SF byly nakonec vybrány tři, u kterých se dalo doufat, že se dají stihnout.
Herr Kollege tentokráte obdržel klíče a výprava vyrazila. Nejprve si bylo třeba osahat cestu do práce, aby skupina druhý den, kdy to bude naostro, nebloudila a po zjištění, že je to "vlastně kousek" rázem zapomněla kudy se tam dostala a pokračovala směr Svatý František.
Cesta byla úchvatná, a když se mu zpoza dálničních nadjezdů a mostů vynořily prudké holé kopce poseté drobnými domky a nápisem "South San Francisco Industrial Zone", bylo mu jasné, že se nudit nebude. Osud posádku dovedl přímo do centra, jak my jazykozpytci říkáme - rovnou do downtownu. Downtown se pyšní tím, že v něm jsou domy vysoké tak, že se dotýkají mraků a špičaté tak, že je mohou podrápat, říká se jim proto mrakodrapy. A to je věc, kterou musel Jouda, patřičně oblečen do trika "Mmm Skycrapers. I Love Them", náležitě obdivovat a tedy šťouchl do řidiče, aby mu někde zastavil. To se ukázalo jako jistý problém, neboť město bylo plné podobných nadšenců a ti, co zrovna neparkovali, hledali místo kde zaparkovat. Jako první zavrhli pohodlnou a zastřešenou variantu za lidovou cenu 5 USD za 20 minut. Při představě dát za hodinu parkování tolik minciček jako za chutnou a bohatou krmi v některé z přilehlých restaurací jim zakručelo v žaludcích. Následovala nezáživná epizoda objíždění ulic a hledání volného místa za nějakou příjemnější cenu. Při pomalém projíždění městem Jouda ocenil, že jejich vůz je vybaven automatickým zamykáním všech dveří při prvním rozjezdu, očekával totiž každou chvílí, že si k nim přijde do vozu odpočinout některý z četných žebráků.
Jouda se rovněž těšil, že na některé červené přijde stylově některý z žebráků a pod záminkou upatlání skla hadrem na klacíku bude chtít nějaký drobný peníz. Připravoval se, že v takovém případě nabídne žebrákovi na oplátku, že jej rovněž omyje vodou z připravené lahve, ale žádný z žebráků neprojevil zájem o očistu a tak se Jouda nakonec nedočkal. Poté, co si skupina projela všechny uličky několikrát, snad aby si je dobře zapamatovala (a ne že by bloudila), čiročirou náhodou našla roh Mission Street a 6th Street, kde nejenže bylo volné místo k parkování, ale dokonce bez poplatku (alespoň tak si Jouda vyložil nápis na parkovacím automatu). Zastavili tedy vůz a šli nasát pachu velkoměsta. Velkoměsto páchlo velkolepě, v ulicích se nacházel odhadem jeden až jeden a půl žebráka na dva nežebravé obyvatele/návštěvníky.
Jouda proto dumal nad tím, kolik si takový žebrák v takových podmínkách za den vyžebrá a zda počet žebráků neroste právě proto, že ten co původně nežebral zjistí, že rozdal tolik peněz, že už nemá nic a začne žebrat taky. Myšlenky na zisky žebráků a jejich hostiny v luxusních restauracích poté, co skončí žebrací doba, rozvířil až hon za domy sahajícími do nebes. Jouda ukojil své choutky, nafotil nejeden dům, ba i hrdý katolický kostel, který se krčil ve stínu mrakodrapů a židovského muzea. Cestou navštívili vyhlášenou polívkárnu Freakin Soup a jakýsi pomník s prvním americkým monarchou - Králem Martinem Lutherem I. - v jehož přilehlém parčíku pospávaly spousty neubytovaných. Jouda se slzou v očku vzpomínal na Komenského sady v létě a cítil se tu jako doma.
Po obligátní zmrzlině ála Homer Simpson (hodně gumových žížalek jako posyp!) se výprava rozhodla najít Chinatown, aby mohla doma časem vyprávět o tom, jaké to tehdy bylo v Číně, když ještě byla malá a hezká. Brány čínského města našli velmi rychle a Jouda začal mít choutky. Tolik vůní, tolik chutí, tolik pouličních trhů... Ale než se rozkoukal, zničeho nic začali uhánět vozem do kopce. A ne tak ledasjakého, ale pod úhlem dobrých 30 stupňů. No, uhánět... Všech 240 koní cestou hodně přemýšlelo, jestli to má zapotřebí a žádalo extra příděly ovsa. Než se nadál, byli 115 metrů nad úrovní moře, což není u přímořského města zrovna málo (ovšem Nob Hill, kde se toulali, není zdaleka nejvyšší, takový Forest Hill je ještě jednou tak vysoký). Cestou nahoru obdivoval chrabré řidiče, kteří dokáží v takovýchto ulicích parkovat na všechny možné způsoby, stejně jako obdivoval svalnatá lýtka domorodců (a domorodkyň). Stejně tak obdivoval pasažéry Cable car (tramvaje, která je poháněná řetězem pod silnicí), jejichž pocity se daly srovnávat s jízdou na horské dráze. Zásadní nevýhoda příkrých ulic se ukázala v okamžiku, kdy vjeli do jedné takové, která se ukázala být slepou. Couvat pozadu ze sjezdovky autem, kterému chcípl motor (nechat rychlost dopředu při couvání dozadu je věc, kterou auto nedokáže pochopit) a díky čemuž vypadl posilovač řízení a tak celá váha šestiválce leží v pažích řidiče, je zážitek. Variantu sjet to naplno až nějam dolů z pochopitelných důvodů zavrhli, i když by se kvůli tomu určitě dostali i do zpráv na Nově. Všechny tyto akrobatické kousky ale přinesly své ovoce a nasměrovaly výpravu na samotný vrchol kopce, ze kterého mohli podnikat dobrodružné výpravy do okolních uliček. Nabažen vysokohorské turistiky se následně Jouda chtěl podívat na Golden Gate Bridge a jelikož se schylovalo k úchvatné přírodní scenérii s názvem Západ Slunce (TM), vypadalo to zajímavě.
Navigace sice věděla kde se most nachází, ale posádku směrovala přímo na něj, což bylo poněkud nevhodné, neboť na mostu se platí mýtné a navíc se prý všelijaké stavení fotí lépe spíše zvenku než zevnitř. Naštěstí Jouda na poslední chvíli zpozoroval poslední exit a tak vůz sjel na parkoviště přímo pod mostem, které zřejmě drží světový rekord v ceně parkovného. Chudá posádka se rozhodla šetřit a Jouda tudíž provedl výsadek a řidič vozu odjel neznámo kam. Jouda osiřel, což mu v prvních minutách vůbec nevadilo, protože se mohl věnovat zaplácávání karty kýčovitými obrázky, kterých má každý turista na tisíce. Po určité době si ale uvědomil svou samotu a uvědomiv si, že při překotném opuštění vozidla v něm zanechal veškeré komunikační prostředky, počal být lehce nervózní. Nakonec mu ale došlo, že na své neutěšené situaci nic moc nezmění, má-li napsáno ve svých hvězdách, že se ještě někdy s kolegou setká, setká se s ním a začal se věnovat opětovnému pořizování obrázků, slunce právě zapadalo.
Kýč jak bič
Jouda se rovněž ukázal, že je velmi ochotný a příčinlivý a tak když se jej jakýsi černoch ptal, co že to je támhle napravo, Jouda se zadíval a vida kousek na obzorem horní polovinu zamlženého Měsíce, odvětil tázajícímu se afroameričanovi, že Měsíc a kdyby měl příležitost, určitě by přihodil i pár zajímavých a důležitých informací. Jouda také v duchu politoval lid africký, který je tak chudý, že ani Měsíc nemají a vyjádřil naději, že se jednou určitě kontinent vzchopí a i ten nejposlednější afričánek se bude moci cestou přes poušť pro vodu kochat tímto důmyslným výtvorem všehomíra. Želbohu, velmi rychle Joudovi došlo, že afroamerický tourista měl na mysli Alcatraz. Po chvíli se vynořil kolega a Jouda byl zachráněn. Vědom si své jisté situace a postavení v tomto nejistém světě, mohl se s klidem věnovat dalšímu mačkání spouště. Měsíc se totiž vyhoupl do celé své krásy nadcházejícího úplňku, a osvětloval i zátoku s Alcatrazem, vězením, které museli zavřít, protože jim z něj kdysi uprchl jistý Copperfield.
Cestou zpátky k vozu ještě výprava narazila na oplocené baseballové hřiště na kterém se rozcvičovali a posléze i zahájili hru místní mladíci a mladinky. Jouda se zaujetím sledoval hru a popisoval neznalému řidiči pravidla hry, kterou Jouda v životě nehrál, nikdy ji hrát neviděl a nemá ponětí jak se hraje. Poté, co mu došly slova se napil z pítka určeného pro sportovce a odkráčel k vozu.
Cestou zpět si Jouda užíval nedělně-večerní špičku v kalifornském provedení a odpozoroval další řadu dopravních záležitostí, se kterými vás posléze seznámí. Špička ale netrvala dlouho a po najetí na dálnici se otevřela volná cesta, která byla díky úplňku hezky viditelná i přes vypnutá dálková světla, což řidiče natolik rozdráždilo, že zkoušel co svěřená hračka umí v kategoriích zrychlení a rychlost a zabořen do sedačky podobným způsobem jako při startu letadla pozoroval jak se ručička řítí přes rychlost 100 MPH a to pod záminkou dojetí skupiny střed před námi, abysme nejeli tak sami.
Hurá domů.
A celou cestu si říkal, jak se krásně jezdí v prostředím, kde existuje jen pár pravidel a i ta se z části nedodržují a policie jejich dodržování nějak nevynucuje. Vlastně jde jen o dodržování rychlosti a semaforů. S tím, že když máte červenou a odbočujete doprava a pravý pruh je zrovna volný, tak můžete jet. Že neexistuje pravidlo pravé ruky a platí, že kdo první přijel první vjede. Fakt to funguje. Když přijedete první, zastavíte a čekáte, kdo pojede, nikdo nepojede a všichni budou čekat na vás. Že většina křižovatek takhle funguje.
Že existují odbočovací pruhy, které vedou i přes jednu křižovatku na jinou. Takže vjedete do odbočovacího pruhu doleva, dojedete na křižovatku, ale ouha, nemůžete odbočit, protože byste vjeli do jednosměrky a koukáte že pruh pokračuje za křižovatkou až k další, kde už odbočit jde.
Že jednosměrky poznáte tak, že mají na boku šipku proti vám s nápisem "one way". Že vůbec většina značek je slovní. Jouda by takhle nechtěl jezdit třeba ve Finsku. Že maximální povolená rychlost se značí i na vozovce a člověk vlastně ani nemusí po značkách koukat, protože jiné značky tam v podstatě ani nejsou. Že přechody se značí někde zebrou, někde dvěma vodorovnými pruhy napříč silnicí, s rozestupem v šířce přechodu.
Že většina aut má vzadu na každé straně jen dvě světla. Bílé a červené. Bílé když jedou zpět a červené když jedou dopředu. Když svítí víc, tak brzdí, když bliká tak odbočuje, když svítí víc a bliká tak brzdí i odbočuje. Správně. Ale směr se ukazuje jen když je to nezbytně nutné. A to je opravdu jen výjimečně.
Že tu opravdu funguje princip zipu, málokdo se žene dopředu, všichni jedou plynule a řadí se do mezer aniž by zpomalovali sebe nebo ostatní. Že se lidi při přejíždění z pruhu do pruhu pouští. Že to prostě funguje tak nějak od sebe. Že ale zatím najezdil pouhých 400 kilometrů a třeba velmi brzo změní názor.
Že jestli je tu ale věc, kterou nechápe ja to e princip červené vlny. Zatímco v Evropě je snaha, aby když řidič projíždí jednu křižovatku na zelenou, svítila plynule zelená i na té druhé a další a další, aby musel co nejmíň zastavovat a rozjíždět se, tady to funguje přesně naopak. Stojí se na každé křižovatce, nezávisle na tom, jestli jede Jouda po cestě významné nebo bezvýznamné.
Že je docela sranda sledovat sanitku, jak si to s majákem sviští dolů z Noble Hill.
Ale to už je jiná pohádka.
Tak Dobré ráno, Česko!
Žádné komentáře:
Okomentovat