Úterý 16. ledna 2012
Jouda v podstatě osiřel. Jeho kolega po včerejší návštěvě lékaře zůstával na pokoji a Jouda jej i na pokoji nechal. V práci všechno při starém, tu oslava narozenin, tu narození dítěte. U snídaně se Jouda stále odhodlával k tomu, že si ty vafle jednou dá, určitě z toho bude příběh a při správné manipulaci s vaflovačem dojde i na ty toužebně očekávané hasiče. Jouda se tedy jen tak koukal kolem sebe a všímal si všech podivností, co jej obklopují.
Například takové telegrafní sloupy. Tedy, už nejsou moc telegrafní, ale elektrické, ale nešť. Jsou dřevěné a jsou na nich dráty. Matně Jouda vzpomínal, že takovou chuťovku kdysi vídal i doma a musí si ji občas připomenout při procházení své sbírky telegrafních sloupů konce 20. století. Tady jsou stále ještě pořád všude. Parkoviště za prací je takovou infrastukturou propleteno. Alespoň může všude říkat, jak je Česko bezdrátové.
Joudovi se líbí etnická pestrost v zátoce, protože si alespoň se svou chaotickou angličtinou nepřipadá tak divně. Horší to je, když zaleze do krámku a tam na něj spustí prodavač unikátní kombinací mandarínštiny a slangu ze sanfranciského chinatown, který prodavač pochytil, když tam byl byl před lety navštívit babičku. Ne že by Jouda opravdu přeháněl své kvality, ale i průměrný orangutan je schopen po určitém cviku pochopit, že když Jouda kouká a ukazuje na box s cigaretami a pomalu vyslovuje Marlboro, jde mu o to si koupit právě mrtvýho kovboje. Místo toho se prodavač dovtípí pouze první části a se slový "í" postupně ukazuje na krabičku za krabičkou svého (naštěstí) nuzného výběru.
Na druhou stranu, musí Jouda uznat, že se američanům podařilo napravit omyl Kolumbův, který si tak nějak spletl světové strany a myslel si, že je v Indii. A tak po té, co vyhladili místní domorodce, si do země naimportovali spoustu obyvatel východní Indie, aby srovnali početní stavy.
Jouda se věnoval i postupnému prozkoumávání vozu a objevil spoustu skrytých funkcí, například záchranné táhlo, které otevře kufr zevnitř, pro případ, že by člověk do něj člověk upadl a uvízl tam. Převážení spoutaných zajatců v kufru už nikdy nebude jako dřív.
Taky objevil USB connector, kterému mohl připojit druhý nejlepší telefon na světě - tedy jeho (vendaví) Galaxy S II. Ale to by v tom nebyl čert Microsoft, zabudovaný do vozu, aby to fungovalo. V podstatě po půl hodině manipulace k ničemu nedošel. Buď to zapojí jako Mass Storage, nečež mu rádio ohlásí, že takhle tedy ne, přece se nebude zahazovat s MS přivlastněným souborovým systémem a nebo ho připojí jako MTP zařízení a pak sice rádio najde telefon a najde hudbu, žel bohu jen jednu (stopu). Sice po každé jinou, ale vzhledem k tomu, že scanování paměti mu zabere kolem pěti minut, není to zrovna nejšťastnější shuffle.
Taky objevil tlačítka na stínítku u řidiče. Když je mačká tak svítí, ale Jouda tak nějak předpokládá, že to nebude jejich primární účel. Bude tedy zkoumat dál a v případě úspěchu vás jistě rád seznámí.
Na voze Joudu baví i zpětná zrcátka, která výrazně přibližují to co je za ním, takže začíná pomalu trpět klaustrofobií. To se totiž stane lehce. Vycouváváte z parkoviště, za váma minimálně 10 metrů místa, ale Jouda to v zrcátku vidí, že od auta za ním ho dělí tak maximálně tři stopy... Tak tak pomaličku po lehoučku popojíždí dozadu a už už je u auta za ním a tak se raději začne vymotávat směrem vpřed, přičemž má ještě takových pět metrů k dobru.
Jouda tu rád chodí na obědy, oblíbil si ovšem restaurace poněkud neamerického ražení, je jich tu totiž víc, než těch původních. Asi už i samotným domorodcům leze krkem jejich kuchyně. Co taky se zemí, kde je vrcholem gastronomie grilovaná placka mletého masa v opečené housce. Naštěstí je kousek od práce ulice, kde je naskládána jedna restaurace vedle druhé, tu čínská, tu vietnamská (opravdu neplést!), tu thajská, tu japonská, tu mexická, tu řecká, tu italská. Jen českou tu zatím ještě Jouda nezahlédl a myslí si, že je to škoda, určitě by bylo na co koukat. Když poprvé v Helsinkách objevil "českou" restauraci Vltava, srdce mu zaplesalo a vyrazil k ní, aby si po prostudování jídelního lístu ulevil místním ryčným "Perkele". Ten den podávali jako menu plátky červené řepy.
Dnes ale Jouda pracoval docela urputně a poměrně dlouho, že skoro neměl čas ani na normální jídlo, ale hlad neošíáil, tak se chtě nechtě pěšky vydal směr nejbližší čínské lidové bistro. Snad to byla po týdnu Joudova první pěší cesta, protože nezapomíná, že lid americký cestuje zásadně vozem, i když míří třeba jen naproti a plně se mu přizpůsobil.
Čínské lidové bistro dalo Joudovi vzpomenout na jeho otčinu. Sice tu měli veškeré pochutiny naskládané v ohřívacích nádobách za vitrínou, ale zbytek byl jak má být. Podivná výzdoba, plastové stolečky, židličky, talíře i příbory. Ceny nízké až nejnižší. V okolí žádný toulající se pes či kočka. Za jídlo tu člověk nechá jen něco přes 6 dolarů a za dva dolary navíc si může dát druhou porci masa. Jouda si tedy poručil rýži, kuřecí v medu a kuřecí s fazolkama. Čínská kyprá žena to všechny naházela do polystyrenového boxu takovou rychlostí, že Joudu napadlo, že se předtím musela živit v nějaké čínské manufaktuře jako balička karet. Polystyrenový box téměř praskal ve švech a za 8 dolarů a nějaké drobné si Jouda odnášel prakticky jídlo pro celou rodinu. V případě afriky snad i pro celou vesnici.
Po obědě, který si jouda rozdělil na několik fází a který opět zkoušel jíst hůlkama (sakra, jak oni jedí tu rýži, když se pořád rozpadá? jednotlivě po zrnkách?) se opět věnoval práci, která ovšem nepřinášela žádné větši pozdvižení, takže Jouda v pauzách na cigaretku přemítal na životy těch druhých.
Baví ho systém spropitných a ještě víc ho bavilo, když poprvé mu musel obsluhující orgán vysvětlovat, jak mu k bohatství přispět. Že mu číšník donese malé destičky s účtem, kam Jouda vloží svoji kreditku, obsluhující ji načte a vrátí spolu s výjezdem z terminálu ve dvou kopiích a propiskou. Osobní kopii si Jouda nechá a na tu druhou načmárá spropitné a podpis, načež obsluhující slouha si dané peníze ještě z té karty jednou stáhne.
Ostatně samotný systém se karet Joudu neustále překvapuje. Debetní karta MC po něm chce obvykle pin, zatímco kreditka Visa při platbě do 10 dolarů vůbec nic a nad 10 dolarů podpis s tím, že v obchodech jsou terminály na kartu s dotykovou obrazovkou a přikurtovaným perem, kde může Jouda nechat svojí muří nožku. Jen jednou se mu zatím stalo, že po něm kreditka chtěla zadat ZIP neboli místní PSČ, u čehož Jouda vyhořel. Joudovi často nezbývá, než věřit v poctivost obchodníků - často jim stačí totiž jen kartu načíst a z té si pak mohou obvykle vzít co chtějí. Třeba platba za hotel vypadala tak, že při nástupu chtěla bodrá hispánka jeho kartu, kterou si sjela, Joudovi zablokovali peníze za ubytování a po pár dnech mu je uvolnili. A až bude Jouda ubytovací prostory opouštět s souladu s hotelovým řádem, peníze mu stáhnou tentokrát nejspíš doopravdy.
Joudu baví předplacené platební karty. Jste zahraniční lupič, nemáte místní účet a nechcete platit keš? Kupte si naši předplacenou platební kartu! Za pět babek dostanete Visu, kterou si pak můžete nabít jak mobil s kreditem.
Jouda taky koukal, že se vám tam někde v Evropě potopil jakýsi výletní parník. Moc o tom neví, ale obrázky z toho byly v každé televizi, ona přecejenom ta nehoda byla taková hezky fotogenická. Taky se tady k tomu na kameru vyjadřoval kdejaký pobuda, co kdy viděl moře.
Joudu baví reklamy. Televizi doma nemaje, se zaujetím sleduje co se tu všechno prodává a tak bude chtít po návratu jezdit Lincolnem, spát na matraci z výprodeje, bude chtít prášky proti kouření a dětskou rakovinu, nebo na co ta reklama vlastně je. Taky by chtěl ten třímetrový bazén.
Oni jak místní moc nechodí, nemají jak a kam a proč, ani moc na kole nejezdí, protože proč taky, když je venku zima a možná tam i fouká, tak se všichni raději věnují těmto činnostem v pohodlí svých domovů. Proč jít na vycházku, když si můžu u televize zapnout jezdící pás a chodit po něm. Proč jet někam zbytečně na kole a koukat na nudnou krajinu, když můžu u toho koukat na televizi a ládovat se kuřecíma křidýlkama. A proč plavat, když si můžu koupit třímetrový bazén se silným proudem a plavat na místě. Ráno si tam zaplavu já, večer tam budu učit a plavat děti a to v tom byl čert, aby na tom v zimě nešlo i bruslit.
Jouda si dnes začal taky počítat lidi, co v této kruté zimně, kde teploty večer klesají i k osmi stupňum celsia, nosí teplé oblečení značky The North Face. Jouda je v těchto věcech docela buran a vlastně mu ta značka nic neříká, krom jistého povědomí, že dělají outdoorové věci, ale tady je penetrace mezi populací asi jako u nás abidaskami od vietnamců.
Jouda až dvanáctý večer pochopil, co to je ta Hospitality Hour. Ze začátku měl za to, že půjde o něco s nemocnicí a vzhledem k tomu, že se těmto věcem chce vyhnout, nevěnoval tomu přílišnou pozornost. Jen ho zaráželo, že se celá akce odehrává v jídelně. Ale proč ne, třeba je nemocných hodně a tak lékař si je všehcny shromáždil právě tam. Až dnes mu bylo vysvětleno, že se během této hodiny podávají všelijaké drobné dobroty jako krekry, sýry, zeleninové saláty, kuřecí křidélka a podobné pochoutky. K tomu místní číšník latinského původu rozlévá drinky. Když si Jouda prvně objednal sklenku Chardonnay a číšník se jej zeptal na číslo pokoje, Jouda se lekl, že mu to na konci pobytu pěkně spočítají. A prý že ne, že jen každý pokoj má nárok na dva drinky. Jouda se v tu chvíli zaradoval, že kolega je abstinent a tak může pít i za něj. Zítra pak obejde i další pokoje, aby zjistil, na kom se ještě může přiživit. A taky si rád vyslechne i jiné číslovky, protože číšníkovo tó tó saven (227) je kouzelné.
Pohostinnost sice objevil Jouda až dvanáctý večer, ale zato jedenáctero rán s ním hraje pokojská napínavou hru Najdi si svou deku. Pokaždé uklidí pokoj naprosto stejným způsobem, ale pokaždé mu složí a uloží jeho deku na jiné místo a Jouda ji pak každý večer hledá. Zatím byla na skříni, v šuplíku, na křesle, na opěradle křesla, na židli, na posteli, na topení, na parapetu, na nočním stolku, na stole a zastlaná v posteli. Jouda se teď rozhlédl, a přemýšlí, kde by mohla být příště, moc nových míst tu podle něj není, takže to bude určitě nějaký chyták. Už teď se těší.
Možná by vám Jouda ještě něco napsal, ale po celém týdnu je zralý... no spíš už přezrálý, v podstatě shnilý a tak padne za chvíli do postele, aby zítra vstal do krásného deště a krom jiných povinností a plánů stihl dopsat alespoň středeční a čtvrteční příhody, neb, a to ani ve snu nečekal, to vypadá, že má i pár fanoušků, kteří začínají být lehce netrpěliví...
Tak tedy alespoň někomu hezký a klidný víkend!
Žádné komentáře:
Okomentovat