Středa, 18. ledna 2012
Třináctého dne se Jouda probudil s divným pocitem, že se určitě něco stane. Hrdinně si ke snídani udělal vafli, ale krom toho, že chviličku zápasil se šlehačkou ve spreji, když nemohl odhalit aktivační proces, se nic zvláštního nestalo. Tak tedy, nezapálil hotel, nepostříkal šlehačkou kolem sedící hosty, ani koblihami nezačal házet po nebohých snídajících, ale spíš prostě proto, že žádné koblihy s adekvátní balistikou tu nepodávají. Snad ví proč.
Jouda má u hotelu takovou pěknou stoku....
Že se nic neděje Joudu poněkud znervózňovalo, když mu přišla SMSka. Kolega mu napsal - po snídani se za mnou stav na pokoj. Tak a je to konečně tady. Průser. Joudovi zasvítila očka v očekávání věcí příštích. Dostavil se tedy s úderem deváte ke kolegovi na ubikaci, aby zjistil, která bije. Zaklepal. A hle. Tu kdos u světnice dvéře z lehka odmyká. Velký bledý, tváři divé, pod plachektkou osoba. O berličce, hnáty křivé, hlas - vichřice podoba.
Po sundání plachetky se z osoby vyklubal kolega, který oznámil, že si přebookoval let a že ještě téhož dne večer letí stonat domů. Pravda, jeho cesta se tak úplně nevydařila - z dosavadních třinácti dní strávil konstruktivní činností tři dny, zbytek víceméně smrkáním, kašláním, návštěvou indické polednice M.D. a objevováním her na svém iFounu. Na druhou stranu ale objevil, že i chřipka tu v této velké zemi bývá jaksi velká a jestli u nás stačí tři-čtyři dny, tady prý tak minimálně týden domorodcům, co potom cizincům navyklým na malé ale naše chřipkové viry.
Odlet byl tedy stanoven na 19:40 a Jouda byl vylosován jako taxikář. Odjel tedy do práce, aby potvrdil tuto nepěknou novinu, něco popracoval a zajel si do vietnamské restaurace na oběd. Restaurace to byla pěkná, tak nějak podsvícená modře, až se Jouda zhrozil, kolik bude celý žvanec stát. Protože byl sám, byl usazen na bar, kde byly k dispozici kovové kulaté hůlky. Oběd byl stylem bufetu a tak Jouda zkušeně kydal na talíř jednu pochoutku vedle druhé, aby ochutnal co nejvíc, byť výsledek vypadal lehce nevkusně. Když se kuře se zeleninou krčilo před rozpínavými masovými koulemi v rajské omáčce, ohradil rudou rozpínavost z druhé strany vepřovými žebírky, které byly ale nasekané na malé kousky a tak Jouda chtě nechtě celou dobu plival kosti. Protože se Jouda chtěl zdokonalit v používání hůlek, kovovou kulatou výzvu přijal a po prvním soustu začal proklínat tento čínský nástroj pomsty. Nejen že kulaté hůlky jako takové jsou náročnější na obsluhu, ale jejich kluzký lesklý povrch znemožňoval uchopit prakticky cokoliv. Tak si nějak Jouda představoval ono obávané dálněvýchodní mučení - zavřete člověka do hladomorny a dejte mu tam tuny těch nejlepších pochoutek a tyto hůlky, že musí jíst jenom jima. Takový nebožák do měsíce zhyne hlady, v lepším příadě zemře na otravu těžkými kovy z do hloubky ze zoufalství okousaných hůlek.
Že měl ale Jouda k dispozici lžíci, přežil a mohl se tedy vrátit do práce a pokračovat v louskání ořechů. V práci na něj čekalo překvapení v podobě krabicke s koblihy. Arrrgghhhh, zaslintal Jouda a okusil. Tyhle byly opravdu výjimečně dobré, ne moc sladké, tak akorát. Přibalil tedy dva kousky, od každého jeden, kolegovi na cestu, aby mu zlepšil náladu a aby mohl načerpat síly před namáhavou cestou domů. Pak už jen vsedl do vozu a dojel si pro kolegu, naložil jej a uháněli s patřičným náskokem na letiště. Tam to šlo lehce, jeli totiž v takzvaném pičapruhu. Pičapruh je pruh označený kosočtvercem a slouží pro auta, ve kterých si válí šunky i alespoň nějaký spolujezdec. Už z poznatku, že v takovém pruhu cesta ubíhá rychle je zřejmé, že zdejší nadměrný národ má vesměs své nadměrné vozidla čistě pro sebe. Jen škoda, že pičapruh nebyl po celé trase, takže se museli chtě nechtě těsnat s místními burany v kolonách.
Jelikož Joudova navigace nezná pojem letiště, museli se spokojit s nějakou adresou poblíž - tedy adresou pujčovny aut. Tam se chtěl Jouda ostatně zastavit se poptat co s vozem. Nakonec byl ale Jouda rád, když jen tak náhodou našel odbočku kam se auta vrací. Jen škoda, že až v pondělí pojede naostro tak určitě netrefí. Po chvíli bloudění po nadjezdech, mezijezdech, podjezdech, přivaděčích a odvaděčích vzdal hledání autopůjčovny s jednoduchým odůvodněním, že k ní prostě cesta tam nevede, jen pěší stezka se pokusil najít letiště. Tedy, ne že by bylo malé a přéhnul ho, ale spíš se pokusil najít nějaký důstojný vstup. Po té co si znovu projel všechny výše zmíněnéprvky dálničního typu, byl nakonec rád, že kolegu vyhodil někde v podzemních garážích u šipky k výtahu na vláček, který po letišti jezdí.
Jestli cesta tam byla téměř jako po másle, zpět, bez spolujezdce to bylo zlé. Jouda ráno ještě uvažoval, že z letiště sjel rovnou do Frisca, kde by si koupil nafukovací pannu, která by mu sloužila za pasažéra. Sice by pak musel policii nejspíš vysvětlovat, proč má slečna neustále ústa dokořán, ale prostě prostší a hodně se všmu diví... Jééé autááá. Kdyby bylo nejhůř, mohl by ji i strážníkovi na chvíli půjčit.
Bohužel zůstalo jen u myšlénky a tak Jouda musil cestovat s davem. Cesta po široké dálnici se protáhla na celou hodinu a byť si Jouda působil rozruch neustálým přenastavováním sedačky, v autě spíš pospával a jel automaticky podle světel před sebou. Dojel na hotel a švihl s sebou do postele.
Konečně králem!
1 komentář: