Neděle, 15. leden 2012
Délka pobytu překonala možnosti jednociferných číslic a to byla příležitost pro Joudu, aby si zopakovaldesítkovou soustavu. V tento slavnostní nedělní den rozváženě vstal a rozvážně posnídal, zjišťujíc, že se od rána valí do hotelu noví a noví ubytovanci, zřejmě něco visí ve vzduchu. Následující taktická porada se stále churavějícím kolegou přinesla závěr, že se ještě nebudou pouštět do žádných větších akcí, navíc se nad Slunečním údolím stahovala mračna jak nad Mordorem a Jouda nevěděl ani hodiny ani minuty, kdy se zase něco zvrtne.
Po té se oba pokojně rozešli, každý po svém a slíbili si, že se ještě někdy, nejlépe odpoledne toho samého dne setkají. Jouda se posléze vydal do indické restaurace, která je hned vedle hotelu, aby okusil něco orientálních pochoutek a případně poškádlil obsluhu. Bohužel restaurace už od pohledu zela prázdnotou a opuštěné okolí oživovaly pouze splasklé balonky, se kterými si pohrával vítr a které byly neklamnou známkou toho, že restaurace nedávno slavnostně otevřela. Ani bližší pohled skrz prosklené dveře neodhalil známky inteligentnějšího života a tak se Jouda otočil na podpatku a přemýšlel, zda nejít nakonec do mexické restaurace, ze které mu psal kolega zprávu, že tam je. Škoda, určitě by si tu dal hovězí guláš s pěti. Pokrm z posvátných mas ještě neměl a dost možná by jeho konzumací získal nějakou nadpřirozenou schopnost nebo by alespoň došel osvícení.
Když odcházel, zastavilo u něj auto, ze kterého se vyřítil jakýsi zavalitý dobrák indického modelu a divokou gestikualcí a ještě divočejším jazykem se jej zřejmě snažil k něčemu přimět. Joudovi záhy došlo, že se nejspíš jedná o majitele či přinejmenším provozovatele a snaží se Joudu nalákat do temných útrob své provozovny, snad za účelem pohoštění. Variantu, že by se dobře živený Jouda mohl dostat sám na list skladových zásob si nepřipouštěl, leč nemůže nepřiznat, že mu tato myšlenka při tomto divokém indickém tanci, který dotyčný předváděl, nebleskla hlavou.
Jouda tedy zamručel jen něco jako nou nou a zmizel, ponechav nebohého inda jeho nešťastnému osudu zkrachovalého restauratéra, který bude nakonec donucen odprodat své děti do indonézské továrny na značkové cvičky. Cestou do oné mexické restaurace, která se měla nacházet kousek od Subwaye, jehož pozici Jouda znal, se obdivoval přízemní kalifornské architektuře, prohlížel si stovky vozů, které lemovaly cestu v autobazarech rozesetých snad po celé délce trasy a přemýšlel, který by si koupil, protože jak ukazovaly vysvětlivky, jeden vůz byl lepší druhého, všechno perfektní stav, možná lehce ťuklý, málo najeto, f plný palbě, f metle, klíma, kůže, ksenóny, klaksóny, značková muzika... Aspoň na autobazary je spoleh po celém světě.
Jouda už byl na konci své cesty. Po 15 minách chůze konečně dorazil k přechodu pro chodce a ostatní exotické zvířectvo, na jehož konci se měl nacházet Subway a vedle něj ona mexická restaurace. 15 minut je docela dálka, ale Jouda musí uznat, že na místní poměry jsou tu přechody docela namačkané na sebe. Zdejší návrh prostě nepočítá s tak bláznivým nápadem jako je chůze, ta je vyhrazena pouze bezdomovcům a zmateným turistům. Všichni ostatní jedou vozem, i kdyby měli jet do krámku naproti. Člověk nemá prakticky jinou možnost - buď to vzít oklikou, kdy se cesta mezi dvěma body, vzdálenými od sebe třeba 100 metrů protáhne o 20 minut a nebo zkoušet přeběhnout rušnou šestiproudou cestu. V takovém případě ale Jouda počítá, že by ho rozmázli dřív, než by se dostal na třetí level.
Jouda se tedy už už blížil k Subway, když mu přišlo zvláštní, že tam žádný nestojí. Vytáhl svůj švýcarský nůž, kombinovaný s krabičkou poslední záchrany a satelitní navigací a našel si, že subway se nachází přesně na opačném konci ulice, než ke kterému se vydal. Ačkoliv není navyklý na to, že by si s ním jeho orientační smysl takto pohrával, zachoval si důstojnost anglického gentlemana a tvářil, že se vlastně chctěl hlavně projít. Otočil své kroky a vydal se další kilometr a půl k dalšímu přechodu, na jehož druhé straně se subway opravdu nacházel. Cestou objevil obchod s elektronikou Best Buy. Nakoukl dovnitř aby hořce zaplakal nad místními lidovými cenami prakticky čehokoliv a potěžkal vystavené tablety a čtečky knížek, pokochal se 3D pohledem na Shreka, který vypadal spíš jako loutkové divadlo než jako plastický zážitek a s neuvěřením zíral s jakou komiksovou "ladností" přepíná plochy Samsung Galaxy Tab (snad byl vystavený kousek invalidní, protože jinak nechápe, kdo by si to mohl koupit). Rozpomněl se rovněž, že shání jedno jisté držadlo na svůj telefon, ale v krámě to vypadalo, že není jiného telefonu než iTelefonu a přesto, že prodávali i zařízení konkurenčních čínských dětí, veškeré vybavení a doplňky byly i.
Po této zastávce konečně dorazil do mexické restaurace, kde si poručil burrito. Než byla takto pochutina prostého mexického lidu připravena, sledoval se zájmem fotbalový zápas v televizi. Prožíval s temperamentním komentátorem závěr zápasu a byť mexicky neumí, pochopil ihned, že se bude kopat trestný kop, protože komentátor křičel asi 5 minut v kuse Pena Pena Pena Pena Pena. Mezitím se promítaly obrázky pochybného zahrání rukou, kterého se měl dopustit soupeř. Jouda si představoval, že by u nás komentátoři zahrnuli diváka nejen svým názorem na tuto herní situaci, ale dozajista by se spolukomentátor rozpomenul na hodiny biologie na škole, dal by do kupy definici horní končetiny a celé povídání by zakončil metafyzickou úvahou nad úlohou odehraní míče rukou z pohledu všehomíra. Místo toho tu z obrazovky pořád znělo Pena Pena Pena. Komentátor s tím přestal až v okamžiku, kdy si mexický fotbalista postavil míč proti jinomexickému brankáři, který se rozcvičoval jako Jouda blahé paměti v mateřské školce, když šel kopat jámu na pískoviště. Následný šourák k pravé tyči a ne příliš přesvědčivý skok brankáře k levé dal vzniknout vsítění mexického týmu jinomexickému, což všichni přítomní oslavili pláčem, smíchem, skákáním a křižováním se a komentátor to celé podkresloval svým tříminutovým goooooooooooooooool, na jehož konci snad chyběla jen dramatická tečka.
Divadlo skončilo a Joudovo burrito bylo připraveno. Za svých 8 dolarů dostal porci, u které zvažoval, jestli nemá požádat někoho z místních, jestli mu ji nepomůžou nést na hotel, případně jestli nemají po ruce dvoukoláček. Protože ti ale byli zaměstnáni diskuzí zda ta penalta opravdu měla být a Jouda odhadoval, že dřív jak v noci s ní neskončí, odvalil si své burrito na hotel sám.
Po té, co z něj ujedl, domluvili s kolegou plán, že to tentorkát vezmou výletně po firmách. Navštíví moštárnu, knihu tváří a pro velký úspěch i Google, protože zatím tam byl Jouda sám. První kroky vedly na nekonečnou smyčku (Infinite Loop), kde sídlí velké nakousnuté jablko. Smyčka samotná je v podstatě velkým kruhovým objezdem, v jehož vnitřku se nachází 6 poměrně pohledných budov. V budově číslo 1 se pak, dle foursquare, nachází vpravo nahoře pracovna samotného Steva, který odtamtud mohl zasmušile shlížet na všechny ty flákače dole. Bohužel budova byla zamčena a tak Jouda nemohl posoudit dispozice oněch prostor pro zbudování mauzolea. Mezitím poblíž nich zastavily proti sobě na silnici dva bílé jeepy z ochranky a posádky spolu začaly komunikovat přes zabudované megafony, což přišlo Joudovi jako poněkud teatrální způsob jak se domlouvat večer na pivo.
Před budovou se rovněž nacházely dva předměty, které Joudu i kolegu zaujaly. Zatímco Jouda si u cedule s velkým nápisem No smoking in Apple property říkal, že tady by asi dělat nemoh (protože kam oko dohlédlo to byl Apple property), kolega objevil u vchodu zaparkovaný segway a pojal podezření, že je k dispozici návštěvám a pokusil se jej oživit. Sotva vzal za řídítko, zajela opěrná nožka, segway začal roztomile vrčet motorkem jak srovnával polohu a už o poznání méně roztomile zato docela zuřivě pípat. S každým pohybem se rozpípal víc. Brzy jim došlo, že to není stroj určený jim a svým zoufalým pípáním se pokouší bránit přesile. Nechali jej tedy na pokoji a pokračovali po nekonečné smyčce. Mezitím je pomalu předjel další bílý Jeep, zastavil na vjezdu před nimi a vystoupil z něj muž z ochranky. Mířil k nim a Jouda už už vymýšlel únikový plán, ale ochrankář kolem nich jen ledabyle prošel. Když byli od sebe dostatečně daleko, houkl ochrankář po Joudovi, aby típnul to cigáro, že na této ulici se to nesmí, čímž Apple definitivně přišel o možnost někdy v budoucnu využít jeho génia.
Dvojice po tomto incidentu pokračovala dál a fotila co jim přišlo pod ruku, jen kolega projevoval zklamání, že nikde není nějaké velké jablko, u kterého by se nechal vyfotit. Zato byla všude spousta malých jablek a ve stěnách vytesány myšlenky velkého Steva. Když se blížili k zaparkovanému vozu, dojel je další bílý Jeep a vysvětlil jim, že fotit můžou pouze budovy a nikoliv už vnitřek (atrium), jinak by se mohl Jeep rozzlobit. Jouda sice chtěl navrhnout, aby Jeep před každou budouvou, kterou by si chtěli vyfotit rozbalil velké bílé plátno, které by zakrylo prosklený vstup a přelepit všechna okna, aby náhodou nezachytili na fotce i něco zevnitř, ale včas si to rozmyslel. Avšak bílý Jeep zřejmě tuto drzost vytušil a popojel kousek dál a už z dvojice nespustil oči.
Ta to raději rychle zabalila a vydala se k další štaci, Facebooku. Navigace je dlouho vedla po dálnici až je dovedla do nějakých temných uliček, kde dávaly lišky dobrou noc, než umřely nudou. Krom rodiných domků a jakési podivné tovární haly nebylo na místě nic zajímavého a tak Jouda proklínal navigaci, že je musela pěkně mystifikovat.
Po krátkém průzkumu okolí, však kolega našel na dvířkách fabriky lístek s oznámením, že se firma přestěhovala, chyběla už jen poznámka o uplatnění reklamace.
Bohužel náhradní pobočka se ukázala jako poměrně vzdálená a vzhledem k tomu, že už byla tma, nikam se jim nechtělo a tak nechali jak FB tak Google na jiný den. Místo toho zamířili směr nákupní centrum, protože kolega byl stále koupěchtivý. Navíc v onom nákupním centru měl být svatostánek Applu a kolega už nebyl dlouho u zpovědi.
Nákupní centrum bylo obrovské a krásné s drobnou vadou na kráse - že za necelou hodinu zavíralo, což některé obchodníky nechalo chladnými a zavírali už když Jouda vcházel. Každopádně Apple držel otevírací dobu a tak mohli vklouznout do chrámu strýčka Steva. Hezké to tam bylo, všude spousta kazatelů v modrém, kteří ihned projevili zájem o nově příchozí ovečky. Na konci chrámu se pak nacházel oltář, kde starší kněží radili nejistým ve věcech víry.
Jouda zkoukl, co všechno by si mohl pořídit ke svému iJabku, kdyby jaké měl a vydali se s kolegou k čínské kopii Apple Store zvané Microsoft Store, která stála nenápadně naproti. Stejný vstup, stejně modré trička, stejné stojánky... Jen mniši byli nevšímaví a letargičtí, asi zrovna meditovali nad modrou obrazovkou. Za celou domu navázal komunikaci s Joudou jeden jediný z nich a to ve chvíli, kdy se Jouda začal cpát za kazatelnu pokladnu. Rovněž chyběl Genius Bar, protože pokud spoléháte na MS řešení, už vám není pomoci. Bylo sice hezké, že měli všude vyskládané Xboxy, na kterých si mohl Jouda zkusit zahrát nějakou tu gamesku, ale bohužel vedle nich vyskládali i tablety.
To byla kapitola sama pro sebe. Tablety tu byly ve dvou skupinách - zařízení postavené na platformě Intel Atom které byly tak neskutečně pomalé, že Jouda po 5 minutách vzdal své pokusy alespoň pohnout oknem průzkumníka a pak o kousíček rychlejší tablety se čtyřjádrovými i5 a 4 GB paměti. Vše na platformě MS Windows 7 Professional, která jaksi s použitím na tabletech nepočítá, takže člověk honí po screenu kurzor v podově křížku, snaží se trefit do párpixelových ovládacích prvků svým tučným prstíkem a Jouda do dneška neví jak emulovat pravé tlačítko myši, bez kterého je na takovém tabletu v pasti, byť se mu to ale jednou nějakým omylem povedlo.
Celé portfolio MS doplňovaly telefony s Windows Phone 7.5 systémem, které byly tak úžasně animované, až oči přecházely hned několik sekund, než se akce provedla. Joudovi chyběl ve svatostánku už jen blahoslavený Hulán, který by mu vysvětlil pozitivní dopady nepoužitelných tabletů a přeplácaných telefonů na modrou prostatu.
A odbila sedmá, ovečky začaly být vyháněny z kapličky a Jouda se s kolegou vykutáleli ven, jak se za břicha popadali. Každý za svá. Po té co popadli dech už jim nebvývalo jim moc sil a tak se vrátili na hotel, aby načerpali nové před nadcházejícím pracovním týdnem.
So. Where do you want to go today?
Disclaimer: První dvě fotografie jsou podle ukradené z kolegovy fotogalerie...
Žádné komentáře:
Okomentovat