Pondělí, 16. ledna 2012
Nadešel druhý a poslední pracovní týden Joudovy "obchodní cesty" a Joudův kolega stále churavěl. Čtyři dny, které si dal na vyléčení se, uběhly jako vodka a necítil se o mnoho lépe než na začátku choroby. Takže cesta do práce měla jediný cíl - oznámit, že je čas najít felčara, chtěl se totiž ještě dožít cesty domů, aby mohl zemřít v náručí své rodné vísky.
Zatímco Jouda v práci makal téměř za dva (ale za kolegu to nebylo, tak za koho potom?), kolega vzal vůz a jal se vydat za lékařem. Vrátil se po dvou hodinách s úsměvem na tváři, protože se cestou zpět stavil ve svém vysněném Apple Store, ve kterém mohl nechat půlku diet za trička. To budou mít děti radost. Radost z celé investice kolegovi kazila ale předchozí investice do zdraví, když mu v lékařském zařízení udělili radu, aby zůstal v posteli a pil hodně tekutin za pohoupouhých 104 dolarů vč. dph.
Bohužel to co teď bude Jouda vyprávět nemá ze své vlastní zkušenosti a tak prosí o shovívavost, bude-li se vám zdát příběh nudný.
To bylo tak.
Kolega dostal adresu zdravotnického zařízení od indického šéfa a s navigací se probojoval až před jeho budovu. Už u vstupu byl pdroben nelehkému výběru, kdy se cesta za zdravím rozdělovala do dvou dveří - Normal Care a Urgent Care. Kolega seznav, že ještě stojí na nohou, dokonce se sám dopravil a cedule přečetl a tedy to s ním nemůže být tak vážné, vstoupil do dveří s Normální Péčí. Za těmi se nacházela hala s řadou přepážek a frontami jako na poště o důchodech. Ti co byly na řadě s osobami za přepážkami živě diskutovali. Na to kolega nebyl z našeho zdravotnického systému zvyklý a tak se po chvíli otázal jakési kolemstojící osoby o co jako jde. Po krátké výměně názorů a zdůraznění že by raději viděl nějakého lékaře byl odeslán na oddělení Naléhavé péče. Ukázalo se totiž, že tato hala je jakousi poradnou (či Genius Barem pro jablečné zaslepence), ve které se nevyšetřuje ale pouze žvaní.
- Máte modrou moč? To je opravdu nebvyklé, další. 42.5? To už umíráte člověče, sepsal jste poslední vůli? Další.
- Mě ty čípky nezabírají, pane úředníku, mediku a lékaři čekateli, bytosti trojjediná...
- Zvláštní, ukažte... No vy je snad jíte!
- No jistě, to si je mám jako strkat do anu?
- No samozřejmě!
- Ach já nepozorný nešika, děkuji za radu!
Po koberci se kolega dostal tedy až na oddělení naléhavé péče a jak se později dozvěděl, nemusí to být poslední štace, neb zařízení bylo vybaveno i Emergency, tedy jednotkou opravdu naléhavé péče. To ovšem nevěděla pomenší žena asijského původu, která si, majíc rozseknutou nohu, vesele krvácela na naprosto špatném oddělení.
Po příchodu do nového oddělení se kolega dostal na první úroveň zdravotní podpory - k operátorkám. Ty si vzaly jeho nacionále, stav pojištění, etnickou příslušnost (zřejmě mají různé rasy různé tělesné procesy, což ovšem nesmíme říkat, protože by to bylo rasistické), míry, kontaktní osoby pro případ úmrtí a další nezbytné údaje, bez kterých je vyšetření chřipky zhola nemožné. Snad jen sexuální orientace zůstala utajena. Následně přidělená operátorka zaškrtla v oceňovacím formuláři symptopy, kterými kolega trpěl, načež provedla kvalifikovaný odhad ceny návštěvy lékaře za dané situace. Výsledná částka, spočítaná jako vážený průměr tělesné teploty, délky chodidla a indexu odstínu kůže, se vyšplhala někam k třem stům dolarů, což není tak úplně málo. Po tom co se kolegovi podlomily nohy mu zabavila kreditku poslala ho ať se raději posadí.
Mezitím to v čekárně žilo a když nově příchozí pacienti zjistili, že místnost je pokryta neviditelným mikrovlnným zářením, vytáhli své přístroje a jakoby zapomněli na své choroby, jali se surfovat ve vlnách internetů. Do této radovánky se pohroužil i kolega, takže úplně přeslechl volání, které se po chvíli ozvalo z dvěří. Pejvl. Pejvl! PEJVL! Nic. Osoba na druhé straně dvěří z nejistěla a zkusila to jinak. Pavl?
Kolega Pavl vstoupl do dveří, kde se nacházely převlékací kabinky, ve kterých se převlékl do papírové košile a snad i papírových polobotek, zatím ještě bílé barvy. Následě o něj začala jevit zájem místní sestra, která si projela dotazník a nejvíc jí v něm zaujalo, že je kolega cizinec. Zřejmě cizince nikdy neviděla a tak se začala vyptávat, jestli je to u nich v Evropě jiné než tady. Kolega jí chctěl udělat radost a tak přitakal, že například v Evropě je zvykem manuální převodovka, což sestru málem dostala do mdlob, protože něco takového si vůbec nedokázala představit a už vůbec ne, že by mohla být levnější než automatická. Po té co se dozvěděla, že se u nás v pralese dokonce ani nejezdí do bambusové křižovatky na červenou, podlomily se jí nohy a pokřižovala se. Protože ji už kolega nechtěl na dále šokovat, raději přešli k jeho zdraví. Sestra se znovu poptala na symptomy, změřila teplotu a přes papírovou košili si kolegu i poslechla, aby snad neušpinila své krásné lesklé naslouchátko o kolegovu křováckou kůži a vybrala adekvátního lékaře.
Indická stařena, která se vzdáleně podobala zmutované lékařce, spustila na kolegu zpod roušky, pod kterou skrývala vředy, něco v doposud neobjeveném jazyce a kolega pochopil, že se jej opět ptá co mu je. Popsal teplotu, bolesti, chvíli hráli aktivity, kde byla pantomima za 5 - "Ucpané dutiny", po ranní diskusi na téma proušťouchávání drátem zatajil ucpané dutiny, ale stejně se kolega nemohl vymáčkout s průjmem. Lékařka pochopila a zasvítily jí očička zájmem, který vzápětí ale celý ztratila, když jí kolega potvrdil, že no blood. Žádná krev. Apaticky se odbelhala bokem, prohlásila, že se jedná o virové onemocnění a kolega by měl zařízení opustit a trošku si odpočinout. Dala mu do ruky papír s dietologickými doporučeními a odbrala se zpět do své sluje komůrky.
Kolega se zpátky převlékl a čekal co se stane. Čekal a čekal a když se dlouho nic nedělo, přečetl si na dveřích vzkaz, že až bude odcházet, aby nechal otevřené dvěře. Kolega se tedy dovtípil a vypadl zpět na recepci. Byť není příliš paranoidní (i když by měl), zdálo se mu, že se na něj všichni s odporem dívají. To mu připadlo zvláštní, neboť je čistotný a slušně vychovaný, nebylo tedy důvodu. Po nějaké chvíli zabrousil jeho zrak na cedulku s návodem jak kašlat. Joudu vždycky učili, když kašle (s hlenem, bez hlenu, na práci), aby si zakryl ústa rukou. Tato forma ochrany je ovšem v místních končinách považována za velmi nevychovanou a kašle se zásadně do lokte. Kolega to vyzkoušel a odporné pohledy zmizely a začaly se věnovat zase svým ipadům naladěným na zdejší wifi. Po chvíli mu osoba za přepážkou vypočítala, že jeho pronájem lékaře na 10 minut stál 140 dolarů, ale že to je on a nemá pojištění, dostane slevu, v souhrnu tedy sumička činila oněch 104 babek.
Osoba za přepážkou se ale ukázala jako lehce negramotná, neboť nedokázala přečíst pas psaný latinkou s anglickými vysvětlivkami a nešťastně doň koukajíc, žádala kolegu, aby jí ukázal kde má v pasu křestní jméno a kde má příjmení. Čárka nad Y, kterým se kolega v příjmení pyšní ji vyřadila z provozu na notnou chvíli, protože takovou věc na klávesnici nemá a intelekt k tomu, aby tento oříšek rozlouskla zadáním písmene bez něj rovněž ně. V koncích se ocitla podruhé, když měla zadat kolegovo datum narození, zmátly ji totiž tečky místo pomlček v datu a najednou nevěděla co je měsíc a co den, v jakém pořadí to je uvedeno. Tentokrát se jí ale povedlo problém vyřešit a po chvíli studia zápisu 30. 1. se rozjasnila její tvář a zvolala "30. ledna, že? Protože měsíc nemůže být 30. Že?!". Její radost byla tak dojímavá, že kolega si v tu chvíli říkal, že to za to kilo stálo.
Následně si uvědomil, že by mohl nakopit něco medikamentů co mu poradila medicinmanka a začal se pídit po nejbližším mastičkáři. Získal adresu nejbližší lékarny a už už zadával její adresu do navigace, když zjistil, že rada opomněla jednu o kousek bližší a to přímo ve vstupní hale.
V lékarně se nacházel jinoch, který byl za pultem patrně omylem a když mu kolega ukázal papírek s doporučenými léky, přečetl si první položku - sprej do nosu a počal zmateně pobíhat po lékárně a hledat co by to asi tak mohlo být. Na několikerý pokus se mu podařilo najít předmět neblíže podobný požadovanému. Když brigádník, zřejmě najatý stylem "umíte číst? aspoň trochu? nevadí, pojďte k nám" donesl druhý lék, krabičku s prášky, kolega se zeptal k čemu vlastně jsou. Na to omyl za přepážkou uraženě mrštil krabičkou do kouta s výkřikem "To nepotřebujete". Kolega tedy ušetřil čtyři dolary, které mohl navíc utratit u Jobsů.
Tak a to je příběh kolegův, snad se to tak nějak stalo. A možná že třeba taky ne. Po té co přijel ho chtěl Jouda hodit na hotel, ale kolega se ještě nějak rozmítoval a Jouda jej musel málem hnát do auta bidlem. Nakonec se kolega oddělil od svého bubáckého šéfa sám a mohli vyrazit na hotel, cestou se však stavili v Specialtys na nějaký ten dobrý sendvič. Vše bylo vcelku americky standardní, ve Specialtys si člověk u pultu objedná a pak na objednávku chvíli čeká. Ale tady na to jdou mazaně hi tech. Nejprve vám dají do ruky podivný aparát, ne nepodoný časostroji (a možná, že to i časostroj je, proto jsou objednávky tak rychle vyřízené), do kterého musel každý zákazník nahlásit své jméno (asi sofistikovaná analýza hlasu, snad detektor lži). Přístroj si pak každý odnesl s sebou ke stolečku a když byla objednávka hotova, přístroj se rozvibroval, zákazník pochopil a u pultu vyměnil škatulku za žvanec. Kam se hrabou jídelny s číslíčkama.
Nu a to je vše milí přátelé. Jouda má za sebou setkání s policií, kolega s lékaři, teď jim už zbývají jen hasiči a ty si nechají na příště.
Červená se line záře...
1 komentář: