Den den třináctý, Jouda osiřel

Středa, 18. ledna 2012

Třináctého dne se Jouda probudil s divným pocitem, že se určitě něco stane. Hrdinně si ke snídani udělal vafli, ale krom toho, že chviličku zápasil se šlehačkou ve spreji, když nemohl odhalit aktivační proces, se nic zvláštního nestalo. Tak tedy, nezapálil hotel, nepostříkal šlehačkou kolem sedící hosty, ani koblihami nezačal házet po nebohých snídajících, ale spíš prostě proto, že žádné koblihy s adekvátní balistikou tu nepodávají. Snad ví proč.

Jouda má u hotelu takovou pěknou stoku....

Že se nic neděje Joudu poněkud znervózňovalo, když mu přišla SMSka. Kolega mu napsal - po snídani se za mnou stav na pokoj. Tak a je to konečně tady. Průser. Joudovi zasvítila očka v očekávání věcí příštích. Dostavil se tedy s úderem deváte ke kolegovi na ubikaci, aby zjistil, která bije. Zaklepal. A hle. Tu kdos u světnice dvéře z lehka odmyká. Velký bledý, tváři divé, pod plachektkou osoba. O berličce, hnáty křivé, hlas - vichřice podoba. 

Po sundání plachetky se z osoby vyklubal kolega, který oznámil, že si přebookoval let a že ještě téhož dne večer letí stonat domů. Pravda, jeho cesta se tak úplně nevydařila - z dosavadních třinácti dní strávil konstruktivní činností tři dny, zbytek víceméně smrkáním, kašláním, návštěvou indické polednice M.D. a objevováním her na svém iFounu. Na druhou stranu ale objevil, že i chřipka tu v této velké zemi bývá jaksi velká a jestli u nás stačí tři-čtyři dny, tady prý tak minimálně týden domorodcům, co potom cizincům navyklým na malé ale naše chřipkové viry.

Odlet byl tedy stanoven na 19:40 a Jouda byl vylosován jako taxikář. Odjel tedy do práce, aby potvrdil tuto nepěknou novinu, něco popracoval a zajel si do vietnamské restaurace na oběd. Restaurace to byla pěkná, tak nějak podsvícená modře, až se Jouda zhrozil, kolik bude celý žvanec stát. Protože byl sám, byl usazen na bar, kde byly k dispozici kovové kulaté hůlky. Oběd byl stylem bufetu a tak Jouda zkušeně kydal na talíř jednu pochoutku vedle druhé, aby ochutnal co nejvíc, byť výsledek vypadal lehce nevkusně. Když se kuře se zeleninou krčilo před rozpínavými masovými koulemi v rajské omáčce, ohradil rudou rozpínavost z druhé strany vepřovými žebírky, které byly ale nasekané na malé kousky a tak Jouda chtě nechtě celou dobu plival kosti. Protože se Jouda chtěl zdokonalit v používání hůlek, kovovou kulatou výzvu přijal a po prvním soustu začal proklínat tento čínský nástroj pomsty. Nejen že kulaté hůlky jako takové jsou náročnější na obsluhu, ale jejich kluzký lesklý povrch znemožňoval uchopit prakticky cokoliv. Tak si nějak Jouda představoval ono obávané dálněvýchodní mučení - zavřete člověka do hladomorny a dejte mu tam tuny těch nejlepších pochoutek a tyto hůlky, že musí jíst jenom jima. Takový nebožák do měsíce zhyne hlady, v lepším příadě zemře na otravu těžkými kovy z do hloubky ze zoufalství okousaných hůlek.

Že měl ale Jouda k dispozici lžíci, přežil a mohl se tedy vrátit do práce a pokračovat v louskání ořechů. V práci na něj čekalo překvapení v podobě krabicke s koblihy. Arrrgghhhh, zaslintal Jouda a okusil. Tyhle byly opravdu výjimečně dobré, ne moc sladké, tak akorát. Přibalil tedy dva kousky, od každého jeden, kolegovi na cestu, aby mu zlepšil náladu a aby mohl načerpat síly před namáhavou cestou domů. Pak už jen vsedl do vozu a dojel si pro kolegu, naložil jej a uháněli s patřičným náskokem na letiště. Tam to šlo lehce, jeli totiž v takzvaném pičapruhu. Pičapruh je pruh označený kosočtvercem a slouží pro auta, ve kterých si válí šunky i alespoň nějaký spolujezdec. Už z poznatku, že v takovém pruhu cesta ubíhá rychle je zřejmé, že zdejší nadměrný národ má vesměs své nadměrné vozidla čistě pro sebe. Jen škoda, že pičapruh nebyl po celé trase, takže se museli chtě nechtě těsnat s místními burany v kolonách.

Hmmm. Kobliha...

Jelikož Joudova navigace nezná pojem letiště, museli se spokojit s nějakou adresou poblíž - tedy adresou pujčovny aut. Tam se chtěl Jouda ostatně zastavit se poptat co s vozem. Nakonec byl ale Jouda rád, když jen tak náhodou našel odbočku kam se auta vrací. Jen škoda, že až v pondělí pojede naostro tak určitě netrefí. Po chvíli bloudění po nadjezdech, mezijezdech, podjezdech, přivaděčích a odvaděčích vzdal hledání autopůjčovny s jednoduchým odůvodněním, že k ní prostě cesta tam nevede, jen pěší stezka se pokusil najít letiště. Tedy, ne že by bylo malé a přéhnul ho, ale spíš se pokusil najít nějaký důstojný vstup. Po té co si znovu projel všechny výše zmíněnéprvky dálničního typu, byl nakonec rád, že kolegu vyhodil někde v podzemních garážích u šipky k výtahu na vláček, který po letišti jezdí.

Jestli cesta tam byla téměř jako po másle, zpět, bez spolujezdce to bylo zlé. Jouda ráno ještě uvažoval, že z letiště sjel rovnou do Frisca, kde by si koupil nafukovací pannu, která by mu sloužila za pasažéra. Sice by pak musel policii nejspíš vysvětlovat, proč má slečna neustále ústa dokořán, ale prostě prostší a hodně se všmu diví... Jééé autááá. Kdyby bylo nejhůř, mohl by ji i strážníkovi na chvíli půjčit.

Bohužel zůstalo jen u myšlénky a tak Jouda musil cestovat s davem. Cesta po široké dálnici se protáhla na celou hodinu a byť si Jouda působil rozruch neustálým přenastavováním sedačky, v autě spíš pospával a jel automaticky podle světel před sebou. Dojel na hotel a švihl s sebou do postele.

Konečně králem!

 

Den dvanáctý, jen tak Jouda

Úterý 16. ledna 2012

Jouda v podstatě osiřel. Jeho kolega po včerejší návštěvě lékaře zůstával na pokoji a Jouda jej i na pokoji nechal. V práci všechno při starém, tu oslava narozenin, tu narození dítěte. U snídaně se Jouda stále odhodlával k tomu, že si ty vafle jednou dá, určitě z toho bude příběh a při správné manipulaci s vaflovačem dojde i na ty toužebně očekávané hasiče. Jouda se tedy jen tak koukal kolem sebe a všímal si všech podivností, co jej obklopují.

Například takové telegrafní sloupy. Tedy, už nejsou moc telegrafní, ale elektrické, ale nešť. Jsou dřevěné a jsou na nich dráty. Matně Jouda vzpomínal, že takovou chuťovku kdysi vídal i doma a musí si ji občas připomenout při procházení své sbírky telegrafních sloupů konce 20. století. Tady jsou stále ještě pořád všude. Parkoviště za prací je takovou infrastukturou propleteno. Alespoň může všude říkat, jak je Česko bezdrátové.

Joudovi se líbí etnická pestrost v zátoce, protože si alespoň se svou chaotickou angličtinou nepřipadá tak divně. Horší to je, když zaleze do krámku a tam na něj spustí prodavač unikátní kombinací mandarínštiny a slangu ze sanfranciského chinatown, který prodavač pochytil, když tam byl byl před lety navštívit babičku. Ne že by Jouda opravdu přeháněl své kvality, ale i průměrný orangutan je schopen po určitém cviku pochopit, že když Jouda kouká a ukazuje na box s cigaretami a pomalu vyslovuje Marlboro, jde mu o to si koupit právě mrtvýho kovboje. Místo toho se prodavač dovtípí pouze první části a se slový "í" postupně ukazuje na krabičku za krabičkou svého (naštěstí) nuzného výběru. 

Na druhou stranu, musí Jouda uznat, že se američanům podařilo napravit omyl Kolumbův, který si tak nějak spletl světové strany a myslel si, že je v Indii. A tak po té, co vyhladili místní domorodce, si do země naimportovali spoustu obyvatel východní Indie, aby srovnali početní stavy.

Jouda se věnoval i postupnému prozkoumávání vozu a objevil spoustu skrytých funkcí, například záchranné táhlo, které otevře kufr zevnitř, pro případ, že by člověk do něj člověk upadl a uvízl tam. Převážení spoutaných zajatců v kufru už nikdy nebude jako dřív.

Jouda se dluho bál za táhlo zatáhnout...

Taky objevil USB connector, kterému mohl připojit druhý nejlepší telefon na světě - tedy jeho (vendaví) Galaxy S II. Ale to by v tom nebyl čert Microsoft, zabudovaný do vozu, aby to fungovalo. V podstatě po půl hodině manipulace k ničemu nedošel. Buď to zapojí jako Mass Storage, nečež mu rádio ohlásí, že takhle tedy ne, přece se nebude zahazovat s MS přivlastněným souborovým systémem a nebo ho připojí jako MTP zařízení a pak sice rádio najde telefon a najde hudbu, žel bohu jen jednu (stopu). Sice po každé jinou, ale vzhledem k tomu, že scanování paměti mu zabere kolem pěti minut, není to zrovna nejšťastnější shuffle.

Taky objevil tlačítka na stínítku u řidiče. Když je mačká tak svítí, ale Jouda tak nějak předpokládá, že to nebude jejich primární účel. Bude tedy zkoumat dál a v případě úspěchu vás jistě rád seznámí.

Na voze Joudu baví i zpětná zrcátka, která výrazně přibližují to co je za ním, takže začíná pomalu trpět klaustrofobií. To se totiž stane lehce. Vycouváváte z parkoviště, za váma minimálně 10 metrů místa, ale Jouda to v zrcátku vidí, že od auta za ním ho dělí tak maximálně tři stopy... Tak tak pomaličku po lehoučku popojíždí dozadu a už už je u auta za ním a tak se raději začne vymotávat směrem vpřed, přičemž má ještě takových pět metrů k dobru.

Jouda tu rád chodí na obědy, oblíbil si ovšem restaurace poněkud neamerického ražení, je jich tu totiž víc, než těch původních. Asi už i samotným domorodcům leze krkem jejich kuchyně. Co taky se zemí, kde je vrcholem gastronomie grilovaná placka mletého masa v opečené housce. Naštěstí je kousek od práce ulice, kde je naskládána jedna restaurace vedle druhé, tu čínská, tu vietnamská  (opravdu neplést!), tu thajská, tu japonská, tu mexická, tu řecká, tu italská. Jen českou tu zatím ještě Jouda nezahlédl a myslí si, že je to škoda, určitě by bylo na co koukat. Když poprvé v Helsinkách objevil "českou" restauraci Vltava, srdce mu zaplesalo a vyrazil k ní, aby si po prostudování jídelního lístu ulevil místním ryčným "Perkele". Ten den podávali jako menu plátky červené řepy.

Dnes ale Jouda pracoval docela urputně a poměrně dlouho, že skoro neměl čas ani na normální jídlo, ale hlad neošíáil, tak se chtě nechtě pěšky vydal směr nejbližší čínské lidové bistro. Snad to byla po týdnu Joudova první pěší cesta, protože nezapomíná, že lid americký cestuje zásadně vozem, i když míří třeba jen naproti a plně se mu přizpůsobil.

Čínské lidové bistro dalo Joudovi vzpomenout na jeho otčinu. Sice tu měli veškeré pochutiny naskládané v ohřívacích nádobách za vitrínou, ale zbytek byl jak má být. Podivná výzdoba, plastové stolečky, židličky, talíře i příbory. Ceny nízké až nejnižší. V okolí žádný toulající se pes či kočka. Za jídlo tu člověk nechá jen něco přes 6 dolarů a za dva dolary navíc si může dát druhou porci masa. Jouda si tedy poručil rýži, kuřecí v medu a kuřecí s fazolkama. Čínská kyprá žena to všechny naházela do polystyrenového boxu takovou rychlostí, že Joudu napadlo, že se předtím musela živit v nějaké čínské manufaktuře jako balička karet. Polystyrenový box téměř praskal ve švech a za 8 dolarů a nějaké drobné si Jouda odnášel prakticky jídlo pro celou rodinu. V případě afriky snad i pro celou vesnici.

Po obědě, který si jouda rozdělil na několik fází a který opět zkoušel jíst hůlkama (sakra, jak oni jedí tu rýži, když se pořád rozpadá? jednotlivě po zrnkách?) se opět věnoval práci, která ovšem nepřinášela žádné větši pozdvižení, takže Jouda v pauzách na cigaretku přemítal na životy těch druhých.

V takových dřevěných chaloupkách se tu taky bydlí...

Baví ho systém spropitných a ještě víc ho bavilo, když poprvé mu musel obsluhující orgán vysvětlovat, jak mu k bohatství přispět. Že mu číšník donese malé destičky s účtem, kam Jouda vloží svoji kreditku, obsluhující ji načte a vrátí spolu s výjezdem z terminálu ve dvou kopiích a propiskou. Osobní kopii si Jouda nechá a na tu druhou načmárá spropitné a podpis, načež obsluhující slouha si dané peníze ještě z té karty jednou stáhne.

Ostatně samotný systém se karet Joudu neustále překvapuje. Debetní karta MC po něm chce obvykle pin, zatímco kreditka Visa při platbě do 10 dolarů vůbec nic a nad 10 dolarů podpis s tím, že v obchodech jsou terminály na kartu s dotykovou obrazovkou a přikurtovaným perem, kde může Jouda nechat svojí muří nožku. Jen jednou se mu zatím stalo, že po něm kreditka chtěla zadat ZIP neboli místní PSČ, u čehož Jouda vyhořel. Joudovi často nezbývá, než věřit v poctivost obchodníků - často jim stačí totiž jen kartu načíst a z té si pak mohou obvykle vzít co chtějí. Třeba platba za hotel vypadala tak, že při nástupu chtěla bodrá hispánka jeho kartu, kterou si sjela, Joudovi zablokovali peníze za ubytování a po pár dnech mu je uvolnili. A až bude Jouda ubytovací prostory opouštět s souladu s hotelovým řádem, peníze mu stáhnou tentokrát nejspíš doopravdy.

Joudu baví předplacené platební karty. Jste zahraniční lupič, nemáte místní účet a nechcete platit keš? Kupte si naši předplacenou platební kartu! Za pět babek dostanete Visu, kterou si pak můžete nabít jak mobil s kreditem.

Jouda taky koukal, že se vám tam někde v Evropě potopil jakýsi výletní parník. Moc o tom neví, ale obrázky z toho byly v každé televizi, ona přecejenom ta nehoda byla taková hezky fotogenická. Taky se tady k tomu na kameru vyjadřoval kdejaký pobuda, co kdy viděl moře.

Joudu baví reklamy. Televizi doma nemaje, se zaujetím sleduje co se tu všechno prodává a tak bude chtít po návratu jezdit Lincolnem, spát na matraci z výprodeje, bude chtít prášky proti kouření a dětskou rakovinu, nebo na co ta reklama vlastně je. Taky by chtěl ten třímetrový bazén.

Oni jak místní moc nechodí, nemají jak a kam a proč, ani moc na kole nejezdí, protože proč taky, když je venku zima a možná tam i fouká, tak se všichni raději věnují těmto činnostem v pohodlí svých domovů. Proč jít na vycházku, když si můžu u televize zapnout jezdící pás a chodit po něm. Proč jet někam zbytečně na kole a koukat na nudnou krajinu, když můžu u toho koukat na televizi a ládovat se kuřecíma křidýlkama. A proč plavat, když si můžu koupit třímetrový bazén se silným proudem a plavat na místě. Ráno si tam zaplavu já, večer tam budu učit a plavat děti a to v tom byl čert, aby na tom v zimě nešlo i bruslit.

Jouda si dnes začal taky počítat lidi, co v této kruté zimně, kde teploty večer klesají i k osmi stupňum celsia, nosí teplé oblečení značky The North Face. Jouda je v těchto věcech docela buran a vlastně mu ta značka nic neříká, krom jistého povědomí, že dělají outdoorové věci, ale tady je penetrace mezi populací asi jako u nás abidaskami od vietnamců. 

Jouda až dvanáctý večer pochopil, co to je ta Hospitality Hour. Ze začátku měl za to, že půjde o něco s nemocnicí a vzhledem k tomu, že se těmto věcem chce vyhnout, nevěnoval tomu přílišnou pozornost. Jen ho zaráželo, že se celá akce odehrává v jídelně. Ale proč ne, třeba je nemocných hodně a tak lékař si je všehcny shromáždil právě tam. Až dnes mu bylo vysvětleno, že se během této hodiny podávají všelijaké drobné dobroty jako krekry, sýry, zeleninové saláty, kuřecí křidélka a podobné pochoutky. K tomu místní číšník latinského původu rozlévá drinky. Když si Jouda prvně objednal sklenku Chardonnay a číšník se jej zeptal na číslo pokoje, Jouda se lekl, že mu to na konci pobytu pěkně spočítají. A prý že ne, že jen každý pokoj má nárok na dva drinky. Jouda se v tu chvíli zaradoval, že kolega je abstinent a tak může pít i za něj. Zítra pak obejde i další pokoje, aby zjistil, na kom se ještě může přiživit. A taky si rád vyslechne i jiné číslovky, protože číšníkovo tó tó saven (227) je kouzelné.

Pohostinnost sice objevil Jouda až dvanáctý večer, ale zato jedenáctero rán s ním hraje pokojská napínavou hru Najdi si svou deku. Pokaždé uklidí pokoj naprosto stejným způsobem, ale pokaždé mu složí a uloží jeho deku na jiné místo a Jouda ji pak každý večer hledá. Zatím byla na skříni, v šuplíku, na křesle, na opěradle křesla, na židli, na posteli, na topení, na parapetu, na nočním stolku, na stole a zastlaná v posteli. Jouda se teď rozhlédl, a přemýšlí, kde by mohla být příště, moc nových míst tu podle něj není, takže to bude určitě nějaký chyták. Už teď se těší.

Možná by vám Jouda ještě něco napsal, ale po celém týdnu je zralý... no spíš už přezrálý, v podstatě shnilý a tak padne za chvíli do postele, aby zítra vstal do krásného deště a krom jiných povinností a plánů stihl dopsat alespoň středeční a čtvrteční příhody, neb, a to ani ve snu nečekal, to vypadá, že má i pár fanoušků, kteří začínají být lehce netrpěliví...

Tak tedy alespoň někomu hezký a klidný víkend!

Den jedenáctý, Jouda zapisovatel

Pondělí, 16. ledna 2012

Nadešel druhý a poslední pracovní týden Joudovy "obchodní cesty" a Joudův kolega stále churavěl. Čtyři dny, které si dal na vyléčení se, uběhly jako vodka a necítil se o mnoho lépe než na začátku choroby. Takže cesta do práce měla jediný cíl - oznámit, že je čas najít felčara, chtěl se totiž ještě dožít cesty domů, aby mohl zemřít v náručí své rodné vísky.

Zatímco Jouda v práci makal téměř za dva (ale za kolegu to nebylo, tak za koho potom?), kolega vzal vůz a jal se vydat za lékařem. Vrátil se po dvou hodinách s úsměvem na tváři, protože se cestou zpět stavil ve svém vysněném Apple Store, ve kterém mohl nechat půlku diet za trička. To budou mít děti radost. Radost z celé investice kolegovi kazila ale předchozí investice do zdraví, když mu v lékařském zařízení udělili radu, aby zůstal v posteli a pil hodně tekutin za pohoupouhých 104 dolarů vč. dph.

Bohužel to co teď bude Jouda vyprávět nemá ze své vlastní zkušenosti a tak prosí o shovívavost, bude-li se vám zdát příběh nudný.

To bylo tak.

Kolega dostal adresu zdravotnického zařízení od indického šéfa a s navigací se probojoval až před jeho budovu. Už u vstupu byl pdroben nelehkému výběru, kdy se cesta za zdravím rozdělovala do dvou dveří - Normal Care a Urgent Care. Kolega seznav, že ještě stojí na nohou, dokonce se sám dopravil a cedule přečetl a tedy to s ním nemůže být tak vážné, vstoupil do dveří s Normální Péčí. Za těmi se nacházela hala s řadou přepážek a frontami jako na poště o důchodech. Ti co byly na řadě s osobami za přepážkami živě diskutovali. Na to kolega nebyl z našeho zdravotnického systému zvyklý a tak se po chvíli otázal jakési kolemstojící osoby o co jako jde. Po krátké výměně názorů a zdůraznění že by raději viděl nějakého lékaře byl odeslán na oddělení Naléhavé péče. Ukázalo se totiž, že tato hala je jakousi poradnou (či Genius Barem pro jablečné zaslepence), ve které se nevyšetřuje ale pouze žvaní.

- Máte modrou moč? To je opravdu nebvyklé, další. 42.5? To už umíráte člověče, sepsal jste poslední vůli? Další. 

- Mě ty čípky nezabírají, pane úředníku, mediku a lékaři čekateli, bytosti trojjediná...

- Zvláštní, ukažte... No vy je snad jíte!

- No jistě, to si je mám jako strkat do anu?

- No samozřejmě!

- Ach já nepozorný nešika, děkuji za radu!

Po koberci se kolega dostal tedy až na oddělení naléhavé péče a jak se později dozvěděl, nemusí to být poslední štace, neb zařízení bylo vybaveno i Emergency, tedy jednotkou opravdu naléhavé péče. To ovšem nevěděla pomenší žena asijského původu, která si, majíc rozseknutou nohu, vesele krvácela na naprosto špatném oddělení.

Po příchodu do nového oddělení se kolega dostal na první úroveň zdravotní podpory - k operátorkám. Ty si vzaly jeho nacionále, stav pojištění, etnickou příslušnost (zřejmě mají různé rasy různé tělesné procesy, což ovšem nesmíme říkat, protože by to bylo rasistické), míry, kontaktní osoby pro případ úmrtí a další nezbytné údaje, bez kterých je vyšetření chřipky zhola nemožné. Snad jen sexuální orientace zůstala utajena. Následně přidělená operátorka zaškrtla v oceňovacím formuláři symptopy, kterými kolega trpěl, načež provedla kvalifikovaný odhad ceny návštěvy lékaře za dané situace. Výsledná částka, spočítaná jako vážený průměr tělesné teploty, délky chodidla a indexu odstínu kůže, se vyšplhala někam k třem stům dolarů, což není tak úplně málo. Po tom co se kolegovi podlomily nohy mu zabavila kreditku poslala ho ať se raději posadí.

Mezitím to v čekárně žilo a když nově příchozí pacienti zjistili, že místnost je pokryta neviditelným mikrovlnným zářením, vytáhli své přístroje a jakoby zapomněli na své choroby, jali se surfovat ve vlnách internetů. Do této radovánky se pohroužil i kolega, takže úplně přeslechl volání, které se po chvíli ozvalo z dvěří. Pejvl. Pejvl! PEJVL! Nic. Osoba na druhé straně dvěří z nejistěla a zkusila to jinak. Pavl?

Tak přesně takhle u nás čekárny nevypadají...

Kolega Pavl vstoupl do dveří, kde se nacházely převlékací kabinky, ve kterých se převlékl do papírové košile a snad i papírových polobotek, zatím ještě bílé barvy. Následě o něj začala jevit zájem místní sestra, která si projela dotazník a nejvíc jí v něm zaujalo, že je kolega cizinec. Zřejmě cizince nikdy neviděla a tak se začala vyptávat, jestli je to u nich v Evropě jiné než tady. Kolega jí chctěl udělat radost a tak přitakal, že například v Evropě je zvykem manuální převodovka, což sestru málem dostala do mdlob, protože něco takového si vůbec nedokázala představit a už vůbec ne, že by mohla být levnější než automatická. Po té co se dozvěděla, že se u nás v pralese dokonce ani nejezdí do bambusové křižovatky na červenou, podlomily se jí nohy a pokřižovala se. Protože ji už kolega nechtěl na dále šokovat, raději přešli k jeho zdraví. Sestra se znovu poptala na symptomy, změřila teplotu a přes papírovou košili si kolegu i poslechla, aby snad neušpinila své krásné lesklé naslouchátko o kolegovu křováckou kůži a vybrala adekvátního lékaře.

Indická stařena, která se vzdáleně podobala zmutované lékařce, spustila na kolegu zpod roušky, pod kterou skrývala vředy, něco v doposud neobjeveném jazyce a kolega pochopil, že se jej opět ptá co mu je. Popsal teplotu, bolesti, chvíli hráli aktivity, kde byla pantomima za 5 - "Ucpané dutiny", po ranní diskusi na téma proušťouchávání drátem zatajil ucpané dutiny, ale stejně se kolega nemohl vymáčkout s průjmem. Lékařka pochopila a zasvítily jí očička zájmem, který vzápětí ale celý ztratila, když jí kolega potvrdil, že no blood. Žádná krev. Apaticky se odbelhala bokem, prohlásila, že se jedná o virové onemocnění a kolega by měl zařízení opustit a trošku si odpočinout. Dala mu do ruky papír s dietologickými doporučeními a odbrala se zpět do své sluje komůrky.

Kolega se zpátky převlékl a čekal co se stane. Čekal a čekal a když se dlouho nic nedělo, přečetl si na dveřích vzkaz, že až bude odcházet, aby nechal otevřené dvěře. Kolega se tedy dovtípil a vypadl zpět na recepci. Byť není příliš paranoidní (i když by měl), zdálo se mu, že se na něj všichni s odporem dívají. To mu připadlo zvláštní, neboť je čistotný a slušně vychovaný, nebylo tedy důvodu. Po nějaké chvíli zabrousil jeho zrak na cedulku s návodem jak kašlat. Joudu vždycky učili, když kašle (s hlenem, bez hlenu, na práci), aby si zakryl ústa rukou. Tato forma ochrany je ovšem v místních končinách považována za velmi nevychovanou a kašle se zásadně do lokte. Kolega to vyzkoušel a odporné pohledy zmizely a začaly se věnovat zase svým ipadům naladěným na zdejší wifi. Po chvíli mu osoba za přepážkou vypočítala, že jeho pronájem lékaře na 10 minut stál 140 dolarů, ale že to je on a nemá pojištění, dostane slevu, v souhrnu tedy sumička činila oněch 104 babek.

Osoba za přepážkou se ale ukázala jako lehce negramotná, neboť nedokázala přečíst pas psaný latinkou s anglickými vysvětlivkami a nešťastně doň koukajíc, žádala kolegu, aby jí ukázal kde má v pasu křestní jméno a kde má příjmení. Čárka nad Y, kterým se kolega v příjmení pyšní ji vyřadila z provozu na notnou chvíli, protože takovou věc na klávesnici nemá a intelekt k tomu, aby tento oříšek rozlouskla zadáním písmene bez něj rovněž ně. V koncích se ocitla podruhé, když měla zadat kolegovo datum narození, zmátly ji totiž tečky místo pomlček v datu a najednou nevěděla co je měsíc a co den, v jakém pořadí to je uvedeno. Tentokrát se jí ale povedlo problém vyřešit a po chvíli studia zápisu 30. 1. se rozjasnila její tvář a zvolala "30. ledna, že? Protože měsíc nemůže být 30. Že?!". Její radost byla tak dojímavá, že kolega si v tu chvíli říkal, že to za to kilo stálo.

Následně si uvědomil, že by mohl nakopit něco medikamentů co mu poradila medicinmanka a začal se pídit po nejbližším mastičkáři. Získal adresu nejbližší lékarny a už už zadával její adresu do navigace, když zjistil, že rada opomněla jednu o kousek bližší a to přímo ve vstupní hale.

V lékarně se nacházel jinoch, který byl za pultem patrně omylem a když mu kolega ukázal papírek s doporučenými léky, přečetl si první položku - sprej do nosu a počal zmateně pobíhat po lékárně a hledat co by to asi tak mohlo být. Na několikerý pokus se mu podařilo najít předmět neblíže podobný požadovanému. Když brigádník, zřejmě najatý stylem "umíte číst? aspoň trochu? nevadí, pojďte k nám" donesl druhý lék, krabičku s prášky, kolega se zeptal k čemu vlastně jsou. Na to omyl za přepážkou uraženě mrštil krabičkou do kouta s výkřikem "To nepotřebujete". Kolega tedy ušetřil čtyři dolary, které mohl navíc utratit u Jobsů.

Kolegova výslužka. jen ten citrón vzadu je Joudův osobní. Domácí.

Tak a to je příběh kolegův, snad se to tak nějak stalo. A možná že třeba taky ne. Po té co přijel ho chtěl Jouda hodit na hotel, ale kolega se ještě nějak rozmítoval a Jouda jej musel málem hnát do auta bidlem. Nakonec se kolega oddělil od svého bubáckého šéfa sám a mohli vyrazit na hotel, cestou se však stavili v Specialtys na nějaký ten dobrý sendvič. Vše bylo vcelku americky standardní, ve Specialtys si člověk u pultu objedná a pak na objednávku chvíli čeká. Ale tady na to jdou mazaně hi tech. Nejprve vám dají do ruky podivný aparát, ne nepodoný časostroji (a možná, že to i časostroj je, proto jsou objednávky tak rychle vyřízené), do kterého musel každý zákazník nahlásit své jméno (asi sofistikovaná analýza hlasu, snad detektor lži). Přístroj si pak každý odnesl s sebou ke stolečku a když byla objednávka hotova, přístroj se rozvibroval, zákazník pochopil a u pultu vyměnil škatulku za žvanec. Kam se hrabou jídelny s číslíčkama.

Podvná časostrůjná škatulka. Kdyby to mělo tlačítka start a stop, mohl to být Holyhop

Nu a to je vše milí přátelé. Jouda má za sebou setkání s policií, kolega s lékaři, teď jim už zbývají jen hasiči a ty si nechají na příště.

Červená se line záře...

Den desátý, Jouda ovocnář

Neděle, 15. leden 2012

Délka pobytu překonala možnosti jednociferných číslic a to byla příležitost pro Joudu, aby si zopakovaldesítkovou soustavu. V tento slavnostní nedělní den rozváženě vstal a rozvážně posnídal, zjišťujíc, že se od rána valí do hotelu noví a noví ubytovanci, zřejmě něco visí ve vzduchu. Následující taktická porada se stále churavějícím kolegou přinesla závěr, že se ještě nebudou pouštět do žádných větších akcí, navíc se nad Slunečním údolím stahovala mračna jak nad Mordorem a Jouda nevěděl ani hodiny ani minuty, kdy se zase něco zvrtne.

Po té se oba pokojně rozešli, každý po svém a slíbili si, že se ještě někdy, nejlépe odpoledne toho samého dne setkají. Jouda se posléze vydal do indické restaurace, která je hned vedle hotelu, aby okusil něco orientálních pochoutek a případně poškádlil obsluhu. Bohužel restaurace už od pohledu zela prázdnotou a opuštěné okolí oživovaly pouze splasklé balonky, se kterými si pohrával vítr a které byly neklamnou známkou toho, že restaurace nedávno slavnostně otevřela. Ani bližší pohled skrz prosklené dveře neodhalil známky inteligentnějšího života a tak se Jouda otočil na podpatku a přemýšlel, zda nejít nakonec do mexické restaurace, ze které mu psal kolega zprávu, že tam je. Škoda, určitě by si tu dal hovězí guláš s pěti. Pokrm z posvátných mas ještě neměl a dost možná by jeho konzumací získal nějakou nadpřirozenou schopnost nebo by alespoň došel osvícení.

Když odcházel, zastavilo u něj auto, ze kterého se vyřítil jakýsi zavalitý dobrák indického modelu a divokou gestikualcí a ještě divočejším jazykem se jej zřejmě snažil k něčemu přimět. Joudovi záhy došlo, že se nejspíš jedná o majitele či přinejmenším provozovatele a snaží se Joudu nalákat do temných útrob své provozovny, snad za účelem pohoštění. Variantu, že by se dobře živený Jouda mohl dostat sám na list skladových zásob si nepřipouštěl, leč nemůže nepřiznat, že mu tato myšlenka při tomto divokém indickém tanci, který dotyčný předváděl, nebleskla hlavou.

Jouda tedy zamručel jen něco jako nou nou a zmizel, ponechav nebohého inda jeho nešťastnému osudu zkrachovalého restauratéra, který bude nakonec donucen odprodat své děti do indonézské továrny na značkové cvičky. Cestou do oné mexické restaurace, která se měla nacházet kousek od Subwaye, jehož pozici Jouda znal, se obdivoval přízemní kalifornské architektuře, prohlížel si stovky vozů, které lemovaly cestu v autobazarech rozesetých snad po celé délce trasy a přemýšlel, který by si koupil, protože jak ukazovaly vysvětlivky, jeden vůz byl lepší druhého, všechno perfektní stav, možná lehce ťuklý, málo najeto, f plný palbě, f metle, klíma, kůže, ksenóny, klaksóny, značková muzika... Aspoň na autobazary je spoleh po celém světě.

Jouda už byl na konci své cesty. Po 15 minách chůze konečně dorazil k přechodu pro chodce a ostatní exotické zvířectvo, na jehož konci se měl nacházet Subway a vedle něj ona mexická restaurace. 15 minut je docela dálka, ale Jouda musí uznat, že na místní poměry jsou tu přechody docela namačkané na sebe. Zdejší návrh prostě nepočítá s tak bláznivým nápadem jako je chůze, ta je vyhrazena pouze bezdomovcům a zmateným turistům. Všichni ostatní jedou vozem, i kdyby měli jet do krámku naproti. Člověk nemá prakticky jinou možnost - buď to vzít oklikou, kdy se cesta mezi dvěma body, vzdálenými od sebe třeba 100 metrů protáhne o 20 minut a nebo zkoušet přeběhnout rušnou šestiproudou cestu. V takovém případě ale Jouda počítá, že by ho rozmázli dřív, než by se dostal na třetí level.

Jouda se tedy už už blížil k Subway, když mu přišlo zvláštní, že tam žádný nestojí. Vytáhl svůj švýcarský nůž, kombinovaný s krabičkou poslední záchrany a satelitní navigací a našel si, že subway se nachází přesně na opačném konci ulice, než ke kterému se vydal. Ačkoliv není navyklý na to, že by si s ním jeho orientační smysl takto pohrával, zachoval si důstojnost anglického gentlemana a tvářil, že se vlastně chctěl hlavně projít. Otočil své kroky a vydal se další kilometr a půl k dalšímu přechodu, na jehož druhé straně se subway opravdu nacházel. Cestou objevil obchod s elektronikou Best Buy. Nakoukl dovnitř aby hořce zaplakal nad místními lidovými cenami prakticky čehokoliv a potěžkal vystavené tablety a čtečky knížek, pokochal se 3D pohledem na Shreka, který vypadal spíš jako loutkové divadlo než jako plastický zážitek a s neuvěřením zíral s jakou komiksovou "ladností" přepíná plochy Samsung Galaxy Tab (snad byl vystavený kousek invalidní, protože jinak nechápe, kdo by si to mohl koupit). Rozpomněl se rovněž, že shání jedno jisté držadlo na svůj telefon, ale v krámě to vypadalo, že není jiného telefonu než iTelefonu a přesto, že prodávali i zařízení konkurenčních čínských dětí, veškeré vybavení a doplňky byly i.

Po této zastávce konečně dorazil do mexické restaurace, kde si poručil burrito. Než byla takto pochutina prostého mexického lidu připravena, sledoval se zájmem fotbalový zápas v televizi. Prožíval s temperamentním komentátorem závěr zápasu a byť mexicky neumí, pochopil ihned, že se bude kopat trestný kop, protože komentátor křičel asi 5 minut v kuse Pena Pena Pena Pena Pena. Mezitím se promítaly obrázky pochybného zahrání rukou, kterého se měl dopustit soupeř. Jouda si představoval, že by u nás komentátoři zahrnuli diváka nejen svým názorem na tuto herní situaci, ale dozajista by se spolukomentátor rozpomenul na hodiny biologie na škole, dal by do kupy definici horní končetiny a celé povídání by zakončil metafyzickou úvahou nad úlohou odehraní míče rukou z pohledu všehomíra. Místo toho tu z obrazovky pořád znělo Pena Pena Pena. Komentátor s tím přestal až v okamžiku, kdy si mexický fotbalista postavil míč proti jinomexickému brankáři, který se rozcvičoval jako Jouda blahé paměti v mateřské školce, když šel kopat jámu na pískoviště. Následný šourák k pravé tyči a ne příliš přesvědčivý skok brankáře k levé dal vzniknout vsítění mexického týmu jinomexickému, což všichni přítomní oslavili pláčem, smíchem, skákáním a křižováním se a komentátor to celé podkresloval svým tříminutovým goooooooooooooooool, na jehož konci snad chyběla jen dramatická tečka.

Divadlo skončilo a Joudovo burrito bylo připraveno. Za svých 8 dolarů dostal porci, u které zvažoval, jestli nemá požádat někoho z místních, jestli mu ji nepomůžou nést na hotel, případně jestli nemají po ruce dvoukoláček. Protože ti ale byli zaměstnáni diskuzí zda ta penalta opravdu měla být a Jouda odhadoval, že dřív jak v noci s ní neskončí, odvalil si své burrito na hotel sám.

Po té, co z něj ujedl, domluvili s kolegou plán, že to tentorkát vezmou výletně po firmách. Navštíví moštárnu, knihu tváří a pro velký úspěch i Google, protože zatím tam byl Jouda sám. První kroky vedly na nekonečnou smyčku (Infinite Loop), kde sídlí velké nakousnuté jablko. Smyčka samotná je v podstatě velkým kruhovým objezdem, v jehož vnitřku se nachází 6 poměrně pohledných budov. V budově číslo 1 se pak, dle foursquare, nachází vpravo nahoře pracovna samotného Steva, který odtamtud mohl zasmušile shlížet na všechny ty flákače dole. Bohužel budova byla zamčena a tak Jouda nemohl posoudit dispozice oněch prostor pro zbudování mauzolea. Mezitím poblíž nich zastavily proti sobě na silnici dva bílé jeepy z ochranky a posádky spolu začaly komunikovat přes zabudované megafony, což přišlo Joudovi jako poněkud teatrální způsob jak se domlouvat večer na pivo.

Jouda se zamotal do nekonečné šestky...

Před budovou se rovněž nacházely dva předměty, které Joudu i kolegu zaujaly. Zatímco Jouda si u cedule s velkým nápisem No smoking in Apple property říkal, že tady by asi dělat nemoh (protože kam oko dohlédlo to byl Apple property), kolega objevil u vchodu zaparkovaný segway a pojal podezření, že je k dispozici návštěvám a pokusil se jej oživit. Sotva vzal za řídítko, zajela opěrná nožka, segway začal roztomile vrčet motorkem jak srovnával polohu a už o poznání méně roztomile zato docela zuřivě pípat. S každým pohybem se rozpípal víc. Brzy jim došlo, že to není stroj určený jim a svým zoufalým pípáním se pokouší bránit přesile. Nechali jej tedy na pokoji a pokračovali po nekonečné smyčce. Mezitím je pomalu předjel další bílý Jeep, zastavil na vjezdu před nimi a vystoupil z něj muž z ochranky. Mířil k nim a Jouda už už vymýšlel únikový plán, ale ochrankář kolem nich jen ledabyle prošel. Když byli od sebe dostatečně daleko, houkl ochrankář po Joudovi, aby típnul to cigáro, že na této ulici se to nesmí, čímž Apple definitivně přišel o možnost někdy v budoucnu využít jeho génia.

Dvojice po tomto incidentu pokračovala dál a fotila co jim přišlo pod ruku, jen kolega projevoval zklamání, že nikde není nějaké velké jablko, u kterého by se nechal vyfotit. Zato byla všude spousta malých jablek a ve stěnách vytesány myšlenky velkého Steva. Když se blížili k zaparkovanému vozu, dojel je další bílý Jeep a vysvětlil jim, že fotit můžou pouze budovy a nikoliv už vnitřek (atrium), jinak by se mohl Jeep rozzlobit. Jouda sice chtěl navrhnout, aby Jeep před každou budouvou, kterou by si chtěli vyfotit rozbalil velké bílé plátno, které by zakrylo prosklený vstup a přelepit všechna okna, aby náhodou nezachytili na fotce i něco zevnitř, ale včas si to rozmyslel. Avšak bílý Jeep zřejmě tuto drzost vytušil a popojel kousek dál a už z dvojice nespustil oči.

Ta to raději rychle zabalila a vydala se k další štaci, Facebooku. Navigace je dlouho vedla po dálnici až je dovedla do nějakých temných uliček, kde dávaly lišky dobrou noc, než umřely nudou. Krom rodiných domků a jakési podivné tovární haly nebylo na místě nic zajímavého a tak Jouda proklínal navigaci, že je musela pěkně mystifikovat.

Po krátkém průzkumu okolí, však kolega našel na dvířkách fabriky lístek s oznámením, že se firma přestěhovala, chyběla už jen poznámka o uplatnění reklamace.

Facebook zavřeli...

Bohužel náhradní pobočka se ukázala jako poměrně vzdálená a vzhledem k tomu, že už byla tma, nikam se jim nechtělo a tak nechali jak FB tak Google na jiný den. Místo toho zamířili směr nákupní centrum, protože kolega byl stále koupěchtivý. Navíc v onom nákupním centru měl být svatostánek Applu a kolega už nebyl dlouho u zpovědi.

Nákupní centrum bylo obrovské a krásné s drobnou vadou na kráse - že za necelou hodinu zavíralo, což některé obchodníky nechalo chladnými a zavírali už když Jouda vcházel. Každopádně Apple držel otevírací dobu a tak mohli vklouznout do chrámu strýčka Steva. Hezké to tam bylo, všude spousta kazatelů v modrém, kteří ihned projevili zájem o nově příchozí ovečky. Na konci chrámu se pak nacházel oltář, kde starší kněží radili nejistým ve věcech víry.

A vzhůru ke zpovědi!

Jouda zkoukl, co všechno by si mohl pořídit ke svému iJabku, kdyby jaké měl a vydali se s kolegou k čínské kopii Apple Store zvané Microsoft Store, která stála nenápadně naproti. Stejný vstup, stejně modré trička, stejné stojánky... Jen mniši byli nevšímaví a letargičtí, asi zrovna meditovali nad modrou obrazovkou. Za celou domu navázal komunikaci s Joudou jeden jediný z nich a to ve chvíli, kdy se Jouda začal cpát za kazatelnu pokladnu. Rovněž chyběl Genius Bar, protože pokud spoléháte na MS řešení, už vám není pomoci. Bylo sice hezké, že měli všude vyskládané Xboxy, na kterých si mohl Jouda zkusit zahrát nějakou tu gamesku, ale bohužel vedle nich vyskládali i tablety.

Microsoft Store...

To byla kapitola sama pro sebe. Tablety tu byly ve dvou skupinách - zařízení postavené na platformě Intel Atom které byly tak neskutečně pomalé, že Jouda po 5 minutách vzdal své pokusy alespoň pohnout oknem průzkumníka a pak o kousíček rychlejší tablety se čtyřjádrovými i5 a 4 GB paměti. Vše na platformě MS Windows 7 Professional, která jaksi s použitím na tabletech nepočítá, takže člověk honí po screenu kurzor v podově křížku, snaží se trefit do párpixelových ovládacích prvků svým tučným prstíkem a Jouda do dneška neví jak emulovat pravé tlačítko myši, bez kterého je na takovém tabletu v pasti, byť se mu to ale jednou nějakým omylem povedlo.

Celé portfolio MS doplňovaly telefony s Windows Phone 7.5 systémem, které byly tak úžasně animované, až oči přecházely hned několik sekund, než se akce provedla. Joudovi chyběl ve svatostánku už jen blahoslavený Hulán, který by mu vysvětlil pozitivní dopady nepoužitelných tabletů a přeplácaných telefonů na modrou prostatu.

A odbila sedmá, ovečky začaly být vyháněny z kapličky a Jouda se s kolegou vykutáleli ven, jak se za břicha popadali. Každý za svá. Po té co popadli dech už jim nebvývalo jim moc sil a tak se vrátili na hotel, aby načerpali nové před nadcházejícím pracovním týdnem.

So. Where do you want to go today?

Disclaimer: První dvě fotografie jsou podle ukradené z kolegovy fotogalerie...

Den devátý, regular everyday normal Jouda

A byl večer a bylo jitro, den devátý. Jouda otevřel dopoledne oči a viděl, že je to dobré. Toho dne však neměli Jouda s kolegou naplánováno žádné rozverné dobrodružství, neboť jednak byl kolega stále ještě churav a jednak Jouda už zatoužil po dni klidu, kdy se mu nic nestane, nebude muset jít tu znechuceně tu zklamaně na cigáro někam bokem, nebude se muset ničemu divit ba ani nebude muset nic prozkoumávat.

Ke snídani, na kterou dorazil s naprosto běžným zpožděním si dal naprosto obyčejné jídlo tak jako jiné dny a vystříhal se všem pokusům a objevům (cítí, že výroba waflí má v sobě dramatický potenciál a tak si ji raději nechá až na příští týden). Po snídani se Jouda cítíl ještě na jednoho prachobyčejného šlofíka, takže když se ujistil, že na dveřích mu stále vysí typizovaná cedulka Do not disturb, uvelebil se ve své nadrozměrné posteli, obklopil se čtyřmi polštáři, zapnul topení, znovu se uvelebil a obklopil a na hodinku si zdříml. Pak se věnoval skypu a prováděním kontaktáže s tou částí světa, která byla ještě vzůru a chystala se spát.

To Joudovi vydrželo ještě několik následujících hodin a opravdu si pochvaloval zabudovanou přední kameru v jeho mobilním telefonu, stejně jako velmi pohodlná sluchátka. Celou idylu narušilo někdy navečer zjištění, že má hlad a rozpomněl se, že poslední pochutiny přijal někdy dopoledne. Pohled do lednice odhalil postarší pomeranč, který Jouda plastovým nožíkem rozpižlal, aby se dostal k tomu dobrému, co v pomerančích bývá a měl dost sil na taktickou poradu se svým žaludkem co jako dál.

Rozhodl se pro nákup a zjistiv, že mu vyskočil kamínek z jeho oblíbeného a zároveň jediného zapalovače, vydal se na nákup. V obchodě naprosto normálně koupil jakousi podivnou chlazenou večeři do mikrovlnky - maso a brambory (sic!) a to v úhrnu za 9 dolarů s tím, že maso mu vydrží na třikrát (brambory želbohu ne, jak po nich Jouda prahne, bude se muset napříště zasytit bagetou) a cigarety. Na hotelu zjistil, že stále ještě nemá zapalovač, pro který původně jel a tak s rostoucím absťákem vyrazil do terénu směr za nosem. Dojel do míst, kde se nacházely další obchody. Zde si dovolím malou odbočku - celá ulice, na které Jouda bydlí, je na míle oběma směry poseta obchody a restauracemi a službami a bufety a bankami a poštami a obchody a restauracemi a obchody a obchody - zdá se, že lid domorodý tráví svůj volný čas nejraději obchodováním od čehož si odpočine pouze konzumací pokrmů v restauracích.

Tak tedy Jouda přijel k jednomu z obchodních hnízd. Vystoupil a zříc FedEx, zkusil štěstíčko, zda-li tu nebudou mít pohledy, které by mohl poslat. Prohledal to celé, ba i do míst zapovězených nakoukl, našel tu prodávat veškerý možný sortiment listovně-balíkovského typu, ba i příslušenství k počítačům jako myši a flashky, ale o pohled nezavadil. Hodil tedy nazlobený pohled č. 5 na pohlednou obsluhu a rozloučil se.

Vyšel ven a zahlédl diskontní prodejnu s botami. Řekl si, že nahlédne aby věděl jak žije nuzný americký lid v období krize a za vlády prvního keňského prezidenta. Místo bylo zaplněno zbožím za nízké ceny, které bylo rozvěšeno po stojanech, rozloženo po policích, zemi, židlích a některé kousky by snad i ledabyle levitovaly ve vzduchu, kdyby je tam někdo pohodil. Náhodně seřazená konfekce se dělila pouze do dvou úrovní - kam to patří (na nohy, na ruce, na hlavu) a jak je to velké, zbytek byl podřízen druhému termodynamickému zákonu. Jouda ze zvědavosti pár kusů prošel, ba i na botky se podíval a vcelku jej vyděsilo, že běžná mužská velikost končila na úrovni XXXXXXL (6X) a následovala řada se značením Big Men. Na druhé straně obchodu se nacházel výprodej nádobí, dětských plen, koberců a dalších běžných produktů prodávaných v oděvech. Mezi regály se proplétaly řady afroameričanů, indoameričanů, mexikoameričanů a ameroameričanů.

Univerzální velikost XXXXXXL. V případě nouze lze použít i jako padák.

Za mikinama začíná oddělení pánví

Jouda opustil budovu a hned vedle zahlédl ještě lepší obchod, o kterém byl přesvědčen, že tam by zapalovače mohli mít. Obchod nesl hrdý název Dolar Tree a vše v něm bylo za babku. Tedy za dolar. Jouda sice našel balení tří zapalovačů hned za pokladnami, poctivá čína za dolar, což je vcelku racionální cena, ale neodolal pokušení a rozhodl se obchod prozkoumat do hloubky.

V tu chvíli si coby nuzný ... (vlastně ani neví co vlastně je) připadal jako vyšší kasta, což se snažil dát najevo a vyžadoval od místních indoameričanů, aby jej oslovali sáhibe či efendi, ale jeho snaha o nastolení pořádku a hierarchie se nesetkala ani s minimálním úspěchem. Tak se tedy dál proplétal uličkami a místními nedotknutelnými a objevoval co vše se dá pořídit za dolar. Došel i do části s potravinami a očákávaje klasickou fintu provozovanou u nás, začal kontrolovat datum spotřeby a zjistil, že všechny věci, na které sáhl byly ještě v pořádku, s expirací někdy do čtvrt roku. Přesto nesebral odvahu si něco chutného pořídit, zvláště když si uvědomil, že jeho oblíbená krabička s živočišným uhlím zůstala v Ostravě a američané zatím žíhání živočišných zbytků nepropadli. Vydal se na cestu zpět a jestli měl pocit, že v předchozím diskontu byl pouhoupouhý bordel, zde se teprve ukázala vynalézavost národů, jejichž největším výdobytkem civilizace je opičí trh. Doslova všechno bylo všude a Jouda měl ten pocit, že lidé tam kupují jen proto aby koupili, protože v podstatě brali vše, co se jim zachytilo tu o rukáv, tu o záhyb roucha, tu do toho šlápli. U pokladny se pak oklepali, pokladní spočítal počet kusů spadnuvších na zem, vyinkasoval rovnaký počet dolarových bankovek a šťastný indoameričan si odnášel bohatý nákup věcí, které sice nechtěl a nepotřeboval, ale za to mohl venku na parkovišti rozbalit bazar a zahájit směnný obchod.

A to půrko za dolar. Jen si ho někde najít...

Jouda tedy vyplázl dolar za zapalovače, vybalil jeden, zapálil si a vrátil se do normálu a přešly jej choutky na roupy. Nasedl do vozu a odcestoval směr hotel, aby naprosto běžným způsobem povečeřel, normálně u toho umazal vše co bylo po ruce a s vínem v ruce sepsal své páteční příhody, které napsoto obyčejným způsobem zveřejnil na internetu.

Jouda byl prostě jednou Regular Everyday Normal Guy.

Nothing special about me, motherfucker!

Den osmý, Jouda páteční

Pátek 13. ledna

Pojďte dál, tady si odložte a posaďte se. Dáte si kafe nebo čaj? Jouda za chvíli začne rozprávět. Nastal den páteční a pro Joudu poslední pracovní den tohoto týdne. Na snídani se Jouda konečně odhodlal dát si pochoutḱu, kterou se s oblibou cpou místní žaponští spoluobyvatelé a která tak vyzývavě páchne. Nabral si tedy zkušeným pohybem něco rýže do misky, zalil nevábnou hmotou a jako by měl šikmé oči už od narození, přibalil si na cestu i balení mořských řas. K tomu samozřejmě přiložil na samostatný talíř i něco konvenční stravy pro případ ztroskotání. Rozbalil balení řas, řasy vložil do tekutého sajrajtu s rýží a vida jakýsi pytlík s japonskými nápisy a čímsi sypkým uvnitř, domníval se, že se jedná o chutné cizokrajné koření, tak jej už už natrhoval, že si jej vysype do snídaňové hmoty, když si povšimnul drobného anglického nápisu Do Not Eat. Zhruba ve stejnou chvíli k němu přiskočila i drobná žena orientálního původu, která na místě konala službu a hlídala aby blyo všech snídaňových komponentů dostatek a křikla na něj že se to nejí. Jasně pytlík pohlcující vlhkost. Na druhou stranu tak Jouda přišel o jistě poutavou historku z nemocničního prostředí.

 

Joudova konvenční snídaně. Divný masový placek, zbytky vaječného placku a v rohu čínská polífka De Luxe.

Rozmočil tedy řasy v hmotě, chopil se statečně lžíce, přestal dýchat nosem aby eliminoval možnost nasátí specifického zápachu a okusil. Kupodivu to chutnalo naprosto stejně jako vonělo a chutnalo, tedy odporně. Navíc se v tom válely na kostičky nakrájené kousky nakéhosi sýra, které tomu dodávaly další rozměr odpornosti. Zakousl se do řas a pochopil, proč si je tam ostatní dávají. Jejich slanost a pachuť rybiny totiž spolehlivě přebíjí nechuť oné tekuté hmoty. Další ukázka toho, jak je japonský národ perverzní. Tam se bude muset Jouda opravdu někdy v životě podívat.

Po snídani nasedl Jouda do vozu a jelikož se mu odvčerejška zasekl palubní počítač na nápisu FUEL LEVEL LOW a už nešel nikam přepnout a z hlášení "48 km to E" se vyklubala odhadovaná dojezdnost, spočítal si, že při průměrné spořebě 13 l/100 km po městě má v nádrži už jen něco kolem 5 litrů a tak začal uvažovat, že by nebylo od věci trošku ovsa dokoupit. Nebyl si však jistý kolik, protože pořád ještě nevolal do půjčovny, aby jim oznámil onu neradostnou novinu a nevěděl, jestli to tedy má vůbec nějaký smysl do toho auta ještě vůbec něco investovat. Nakonec to osud vyřešil za něj, protože cestou do práce pumpu nenašel a tak se jen modlil, aby to dojelo, protože odhadovaná spotřeba byla spíše náhodně vyvěštěná ze sedliny v nádrži a čísla klesala rychleji než naskakovala na počitadle ujeté vzdálenosti.

V práci Jouda prošel svou obvyklou ranní stovku emailů a rozhodl se, že by bylo vhodné se ozvat půjčovně. Odkud ale volat, aby ho to nestálo majlant jako v případě, že by volal z mobilu. Nakonec si opsal všechny potřebné údaje na papírek a zašil se v nejbližší zasedačce, kde se mu po chvíli operování se zabudovaným telefonem podařilo dovolat zpátky do vlastní firmy na recepci. I jeho všechny další pokusy končili recepcí Vendava a tak nakonec bral jako vysvobození okamžik, když jej přišla vyhodit indická spolukolegyně, že tam má meeting. Pak si uvědomil, že by stačilo dobít pár dolarů na Google telefon a volat odtamtud až zjistil, že má Google volání v rámci USA zdarma. Asi na šestnáctý pokus se mu podařilo správně vytočit číslo (650)616-3000 ext:LOCAL a po dvou minutách vyzvánění to Jouda pro tentokrát vzdal. "Však přijde den", jak s oblibou říkali budoucí němečtí váleční zločinci.

Po nějaké té hodině se pokusil o hovor na půjčovnu s pořadovým číslem dvě. Po minutě zvonění to vzala jakási žena a Jouda jí nastínil svůj problém. Žena se zalekla a prohlásila na férovku, že neví co s tím, ale že Joudu přepojí. Jouda tentokrát čekal déle a nudu nezahnala ani jakási protivná melodie, která se v 15 sekundové smyčce neustále opakovala. Buď to běžně opravdu trvá jen pár vteřin a tak by se dalo říct, že měl Jouda smůlu a nebo by měla společnost pouvažovat o nějakém delším samplu, třeba takový hodinový záznam nějakého koncertu by mohl být tak akorát.

Po několika minutách to zvedla jiná žena a ohlásila se jako pracovnice pojišťovny. Joudu napadlo, že věci dostaly rychlý spád, ale po chvíli komunikace se ženou pochopil v okamžiku, kdy po něm chtěla jakési číslo pojistné události, které Jouda samozřejmě neměl, že byl přepojen příliš předčasně a ženě situaci vysvětlil. Jouda doslova slyšel, jak žena na druhém konci drátu obrátila oči v sloup. Po tom co se Joudy zeptala u které půjčovny to auto půjčil, přepojila Joudu od ďábla zpět k čertu. Tentokrát to vzal jakýsi mladík a i on se po prvních pár Joudových větách zalekl nastalé situace, zakoktal, že neví co s tím, že to nikdy nedělal a že si vezme někoho na pomoc. Za minutu se na třetí lince ohlásila ještě nějaká jeho kolegyně, která byla o poznání zkušenější, mladík na druhém konci linky nás představil a tiše se odporoučel zase zpět, hrát karty či jinak konstruktivně trávit páteční odpoledne.

Po drobných zmatcích o jaké auto se jedná (Jouda neměl po ruce číslo smlouvy, sotva našel číslo rezervace a rogistrační značku vozu), na koho to auto bylo půjčené, kdo volá, kdo v tu chvíli řídil a kdo byl autorizovaný driver (ovladač?), podrobila milá slečna Joudu výslechu, jehož výsledek ji nemohl ani v nejmenším uspokojit:

- "Kde se to stalo?"

- "Nevím." Jouda jel po dálnici podle navigace, někde tady v okolí

- "Do koho jste to ťuknul?"

- "Nevím." Údaje měla policie a Joudovi je nedala, snad se domnívala, že je nebude potřebovat

- "Tak když je má policie, jak se jmenoval policista, který situaci řešil?"

- "Nevím." Mám jeho číslo, na to jste se už ptali, snad to mají spárováno 1:1...

Po deseti minutách slečna jen vzdychla, zakoulela očima až to v sluchátku zachrastilo a poděkovala s tím, že Joudovi do 10 pracovních dnů přijde poštou nějaký dokument. Když Jouda naznačil, že do 10 pracovních dní bude už dávno doma za louží, slečna odvětila, že dokument přijde k němu domů a Jouda jen marně vzpomínal, kterou ze svých adres při půjčování uvedl a zda-li vůbec nějakou. Po té začal googlí telefon podivně zkreslovat zvuk (asi se zhroršilo spojení) a tak když ani napotřetí neporozumněl co po něm slečna ještě chce a co bude následovat, omezil se na vašutovské Yeah, které neustále opakoval ve chvílích ticha, kdy mu přišlo, že by měl něco říct a když telefon zmlkl nadobro, rozloučil se prostým Bye a zavěsil.

Mohla by to být událost, která by nepříjemně poznamenala celý den, ale to by nesměl být pátek 13.

V jednu hodinu to toiž přišlo. Pizza. Zdarma. Pro všechny. A kyblík gumových žížalek. Protože je pátek 13. nebezpečný den, dali se domorodí kolegové dohromady, zakoupili nekonečné množství krabic s obrovskými pizzami a pustili si v oblasti "Všech rukou" díl Walking Dead, aby zahnali paraskevidekatriafobii. K tomu něco coly a podobných chuťovek a jouda cítil jak mu naskakují kila.

Pizza für Alles!

Joudopizza. Vrchní plátek byl poněkud podivný

Tohle chce Jouda doma!

Čumíme

Celý film ovšem Jouda nevydržel a tak se záhy odebral do pracovny, kde pokračoval ve výdělečné činnosti pro kapitalistu, až nastal večer, všichni se rozloučili a Jouda se chystal domů.

Na poslední chvíli mu ale došlo, že by tentokrát už nemusel mít takové štěstí a s necelým posledním galonem v nádrži by taky mohl zůstat viset někde na freeway nebo highway nebo jiné way, avenue nebo street. Zatočil tedy volantem na druhou stranu a nechal se dovézt až k pumpě co ji mají u práce. Našel správný stojan a jak se zkoumat ovládání. Uprostřed studia jej vyrušil jakýsi idiot, který na pumpu vjel v protisměru. Po chvíli mu to nedalo, rozhlédl se a zjistil, že takových idiotů je tu celá řada a že to možná nejsou idioti, ale pumpa je prostě obousměrná a každý si tam jezdí jak potřebuje.

Joudu navíc potěšilo, že každý stojan je vybaven terminálem na karty, takže nejsou z této činnosti diskvalifikováni ani autističtí automobilisté. Nejprve se ale před tankování musí načíst karta, což Joudovi, už se asi nedivíte, činilo problém. Nejprve kartu cpal špatnou stranou, ale pak se povedlo a jeho debetní MasterCard terminál odmítl (to je za tu dobu 3. incident s touto kartou), kreditní Visu to ale vzalo. Zatímco MC se chtěl autorizovat pinem, Visa se jej zeptala na Joudův ZIP. Avšak Jouda měl jen bundu na knoflíky, tak tam zkusil náhodný ZIP a nepochodil. Zkusil to ještě párkrát a když mu to nevzalo ani Beverly Hills 902 10, potupně odešel pro radu za ženou k pokladně. Ta se zeptala, kolik si Jouda nabere a když slyšela že plnou, nechala si jeho kartu jako zástavu.

Jouda vyjmul čerpací pistoli, navolil druh paliva tlačítkem, zasunul do bezvíčkové nádrže, zajistil spoušť a zatímco do jeho vozu proudily petrodolary, umyl si skla, aby lépe viděl. Po té co natankoval něco lehce přes 15 galonů (a to se domníval, že má 15 galonovou nádrž a ještě mu tam trošku zbylo), zaplatil za benzín 3.80 za galon a vzhledem k tomu, že má galon cca 3.8 litru, dopočítal si, že litr tu vyjde na dolar. Což je sice téměř polovina toho co u nás, ale auto zase žere téměř jednou tolik. Ale za ten pocit to stojí.

Následovala cesta domů a návštěva obchodu pro nějaké zásoby na víkend. Vida, že mají třičtvrtěkilové balení hotové zamražené "večeře pro dva" za 5 dolarů, vzal si jedno pro případ vyhladovění, k tomu jedno z místních vín, nějaké drobnosti a vydal se k pokladně. U ní želbohu nestál žáden nacpavač, což Joudu zklamalo, ale než se rozkoukal, tak mu pytlík plnila sama pokladní. Zaplatil nehezkou částku, ale když to pokladní zřela, zeptala se, jestli Jouda přeci jen nemá kartičku a že ji měl, tak mu ještě dodatečně vystavila významnou slevu a po drobné manipulaci s počítacím přístrojem za asistence dvou dalších pokladních mu i vrátila ušetřené peníze. Bankovky osobně a drobné vyjely z mašinky vedle. Hezky to tu mají na některých pokladnách zařízené - automat s válečky s drobnými a mistička pod ním. Pokladní zadá, kolik se má vydat a Joudovi v mističce přistanou drobné, které může hned obratem hodit do sklenice na dýška.

Na hotelu Jouda něco pojedl, otevřel víno a sepsal poslední dva dny, které, díky uživatelské přívětivosti Facebooku postoval natřikrát.

A to je milí přátelé pro dnešek vše, v klidu dojezte a dopijte, budete chtít zavolat taxíka? Jouda otevírá zase zítra.

Den sedmý, Jouda osamocen

Jestli Jouda má s něčím zásadní problém, je to ráno. Vstát, nasnídat se (tuto činnost doma obvykle přeskakuje, ale tady mu to málem nutí), jet do práce a ještě o tom něco pěkného napsat, nejlíp tak, aby se to dalo zfilmovat. Mohl by říct, že ho probudilo zemětřesení. Záplavy. Godzilla. Nebo alespoň ze ZOO uprchlý šimpanz. Bohužel, ani opička na obzoru a tak Jouda musel opět vzít za vděk klasickým budíkem s klasickou již skladbou Dresden Dolls "My Alcoholic Friends".

Tady Amanda na něčem docela frčela, ale lepší záznam těžko najít....

Stereotyp všedního rána narušil až telefonát na pokojový telefon. Hlavou mu prolétl včerejší večer, ale protože je tady hodný, tak rychle pochopil, že to bude nejspíš kolega. Zvedl sluchátko, ze kterého se ozval umrlčí nakřáplý hlas, který mu sděloval, že se necítí dobře, má teploty a všechny tyhle vymoženosti, které provázejí chřipku a že pojede sám. Jouda ještě prohodil pár slov s kolegou, který jinak bydlí v protějším pokoji a vyrazil na snídani, která by mohla být opomenuta nebýt dvou maličkostí. Jednak pochopil, jak se jí ta divně páchnoucí japonská břečka (viděl názornou ukázku) a tak to brzy zkusí, třeba to chutná lépe než voní a druhak viděl přesně opačný postup. Japonský spoluhotelník se ládoval francouzským toastem, ovesnou kaší ve formě břečky a vaječnou plackou. Zvláštní kombinace, ale nešť, výběr, ze kterého by Jouda namíchal deset různých geniálních chodů tu prostě nemají. Ale japonský kolega to pojal po svém. V misce s kaší plaval nahoře placatý vaječný hamburger a při okraji se povalovaly dva francouzské toasty, které si krájel příborem, připichoval k vejci a máčel v kaši, jako by jedl svíčkovou. Jouda se chtěl začít alespoň v duchu smát, když mu asi během půl vteřiny došlo, že vypadá zhruba stejně, ne-li hůř, když pojídá něco dálněvýchodního sám. Popřál tedy vduchu Žaponci dobrou chuť a dal se na pracovní cestu sám.

Trošku mimo mísu, ale takhle dopadl náš Ford. Schválně, nakolik by to ocenil Pilot ;)

Poslední dny začalo lehce přituhovat a ranní teploty sotvakdy přelezou 10 stupňů, navíc auto schované ve stínu vykazuje známky setkání s ranním mrazíkem, takže Jouda vzal za vděk vyhřívání sedadla alespoň do té doby, než se za půl míle zahřál motor natolik, aby mohl začít topný proces. Sice měl po chvíli pocit hamburgerové placky a chtěl otočit, ale ještě pár vteřin to vydržel, než našel knoflík, který ovládá teplotu klimatizace.

Fordy můžou být dobrá auta (což tedy tak úplně nejsou), ale co se týče ovládání, nezapře se v nich odkaz národa, který vyvinul a provozoval raketoplány. Všechny ovládací prvky jsou geometricky rozmístěny po palubní desce, ale bez jediné možnosti se k nim dostat poslepu. Buď jich je jen pár pohromadě, ale jsou v místě kde na ně není vidět a nahmatat je a v paměti si vybavit co dělá ten třetí zleva (je-li to vůbec třetí, takže radši ještě jednou přepočítat) je výkon hodný rainmana a nebo jsou sice na očích, ale pak jsou seřazeny do mřížky 10x6 na středním panelu a bez dlouhého hledání je člověk bez šance. A najde-li, nemá vyhráno a musí ještě kontrolovat displej, aby viděl, jestli a jak se akce provedla. Opravdu, hledat za plného provozu tlačítka ventilátoru větrání a pak koukat na displeji, na kterém jsou stupni je jen pro osoby s řádnou obsesí.

V práci Jouda zrekvíroval koloběžku, neboť ho neustálé chození po tak rozlehlém prostoru (společnost sídlí v jednopatrovém domku o rozloze 3000 m2) unavovalo a zpomalovalo. Nyní jeho produktivita stoupla o celé 3,2% neboť jeho přesuny na cigáro, záchod i do kuchyňky a zpět jsou daleko rychlejší, byť musí cestou dávat pozor na pomalé chodce.

Kolobrnda, co se stala Joudovi optimalizačním nástrojem... 

Odpoledne se mu naskytla možnost jet do sanfranciské akademie věd na nějaký edukativně zábavný večírek, ale jelikož plánoval končit někdy po šesté, cesta trvá minimálně hodinu, a akce začíná právě v šest, pochopil, že nemá šanci a raději jel zpět domů, tentkráte s nouzovým pasažérem, který v úterý přiletěl z Prahy. Celkově je to tedy pátý čech za týden, co tu potkal a další dva jsou už skoro na cestě a dorazí příští týden, takže se to tu Jouduvi zdá tak trošku jako cestovka. Výborně, mí medvědi, máme ještě šanci.

Po návratu na hotel se Jouda rozhodl, že se popere s praním. Na hotelu se nachází prádelna amerického typu, za pár drobných mincí se může člověk svléci do trenek i méně, hodit věci do bubnu a po hodině a půl sledování uhrančivého točení bubnů odejít jako nový člověk s novým pytlem nových oděvů. Jouda tedy naplnil svůj pytel vším co mu přišlo pod ruku a odešel do prádelny, kde si koupil za čtyři čtvrťáky krabičku s práškem a koukal, kam by jej vysypal. U praček s horním plněním a šroubem psali, že se prášek sype rovnou dovnitř. A protože Jouda není žádný jouda, vybral si pračku s předním plněním a normálním bubnem, vysypal do ní prášek a oblečení z pytle. Přišlo mu divné, že v návodu k použití stojí, že je vhodné před praním vybrat sítko na chuchvalce u dveří, ale budiž. Divnější mu přišlo zjištění, že sítko není nijak utěsněno a průduch vede ven. Po bližším ohledání pračky zjistil, že má co dočinění se sušičkou a tak sebral oblečení, vybral dlaní prášek a naházel vše do předpotopních praček se šroubem a vrchním plněním. Zavřel víkoa vidouc, že nemá prakticky žádné drobné, šel si rozměnit dolar na recepci. Po té se už jen jal házet dolar padesát dovnitř, raduje se, že mu ještě něco zbyde. Po vhození třetí finální mince ale nezačalo kýženě očekávané praní, zato se na displeji pračky objevila číslice .75. Jouda chvíli přemýšlel a pak mu došlo, že do dolaru padesát nejsou tři čtvrťáky alébřž šest, což mu poněkud nabouralo jeho vysokoškolskou matematiku.

Tento obrázek je opět naprosto mimo téma. Ale kontejner s licenčním ujedánáním ("Vhozením odpadku do tohoto kontejneru souhlasím s následujícími podmínkami...") se asi jen tak běžně nevidí...

Aby bylo jasno, Jouda maturoval z matematiky, studoval informatiku, několik let měl k ní i matematiku a když na to přijde, derivuje i ze spaní a s nejedním integrálem je schopen se dodneška porvat. Ale čím je rovnice jednodušší a čísla v ní nižší, tím více Jouda potřebuje kapesního počítacího přístroje, takzvané kalkulačky. Takže nechal prádlo prádlem a šel si rozměnit další dolar s rudými lícemi, protože chtěl rovnou drobné i na sušičku. Doházel zbytek, odhadl teplotu (cold, warm, more warm, hot), zmáčkl tlačítko start a praní se započalo. Po bohapustě proflákané půlhodině se vrátil a rozhodl se prádlo vložit do sušičky. Takticky zvolil jinou, než tu od prášku, naházel prádlo, vybral sítko, zavřel dvířka a zjistil, že mu zůstal jenpět čtvrťáků z šesti potřebných. Pohled do peněženky odhalil důl, ve kterém narazili na hlínu a tak odešel žebrat o dva doláče za umírajícím kolegou (jeden na drobné a druhý na colu z automatu aby to tu přežil).  A šel potřetí na recepci pro drobné. V tu chvíli byl rád, že v okolí není jediný výherní automat (zaplať panbů, že Kalifornie je v řadě zemí, kde je hazard zakázán), jinak by si připadal jako sociální asociál. Naházel potřebný zbytek do forbesu sušičky a s odhadem jedné hodiny se šel věnovat lepší činnosti skypovací. Pak už jen vybral prádlo, rověsil po topení co netopí, křesle, židli, stole, stolku, lampě, skříni, věci co vypadá jak rybářská stolička a dalších pomůckách, aby doschl zbytek a šel znaven spát.

Tak dobrou noc, pokud spíte. ;)