Pátek, 6. ledna 2012
Bylo nebylo, Jouda začal pracovat v jiné korporaci, která se tvářila, že korporací není, ale tak jako tak se mu naskytla možnost se jet podívat jak to v takové korporaci vypadá. A neboť to nebyla korporace jen tak ledasjaká, ale korporace sídlící nejen že v USA a nejen že v Kalifornii, ale přímo v Křemíkovém údolí, Joudovo srdce zaplesalo a jal se na cestu těšit.
Po řadě více či méně veselých přípravných činností, jejichž seznam by se sem snad ani nevešel, nadešel kýžený den a Jouda vyrazil. Ale nebyl by to Jouda, kdyby nevyrazil už o den dříve, aby mohl navštívit ve stověžaté matičce jiného Joudu, podívat se s ním na dno lahve a odtud druhý den vyrazit na letiště, kde opravdu započne svou strastiplnou pouť.
S úderem sedmé hodiny stanul Jouda na prahu ruzyňského letiště, aby se sám sebe zeptal, kde to vlastně je. Významné pražské letiště zelo prázdnotou, kterou jen občas prořízl tichý stín zbloudilého turisty. Letiště však bylo na tento nával připraveno a tak všechny obchody byly zavřeny, což Joudu poněkud rozladilo, neboť tím vzal za své jeho mazaný plán dokoupit pár nezbytných drobností, na které zapomněl ještě před odletem, byť za nekřesťanské ba i nežidovské peníze.
Jouda tedy nelenil, odevzdal kufr do rukou božích Lufthansy, nalodil se na palubu stroje 737 a zamával české kotlině a vyrazil směr Frankfurt. Byť letadlo i s posádkou byly německé, mátly ho česky nahrané a přehrávané pokyny, které ne vždy tak úplně korespondovaly se sdělením posádky. Jouda na to nehleděl, pohodlně se usadil a jal se čekat na nějaký dlabanec. Výběr německé Lufthansy byl záměrný, neboť takový Bratwurst mit Brot und Beer je snídaní šampionů. O to více byl Jouda zklamán, když mu sličná letuška s árijskými rysy přinesla na tácku misku Müsli mit Brötchen und Milch. Až se z toho Jouda zakuckal a musel si hned poručit něco vína na spláchnutí neposedného kousku ovsa. To bylo sice značně nedobré, ale gramáž 12,5% alkoholu ve 2 deci splnila svůj účel.
Byť let měl zpoždění na startu 15 minut, ukázalo se, že vichřice nad střední evropou vane správným směrem a tak Jouda přistál ve Frankfurtu o 20 minut dříve, což je nejen na devadesátiminutový let docela zajímavý výsledek, ale navíc to natolik zmátklo obsluhu letiště, že nechali stroj bloudit sem a tam, než našli schůdky a důstojný autobus, co vysypal osazentsvo na letišti. Za zmínku rovněž stojí fakt, že divoké větry vanuly i ve Frankfurtu a tak letadlo s sebou při přistání házelo poněkud více, že i pár slečen na palubě vykřikovalo vysokými hlasy to své Ach. Jouda, zocelen pár drinky na palubě si to ale užíval jako jízdu na kolotoči.
Frankfurtské letiště překvapilo Joudu svou rozlehlostí a tak z přidělených dvou a půl hodin většinu probloudil, než přišel na to, kde se dá sehnat nějaký drink, kde si může zakouřit (obé v neblahé předtuše nastávajícího 10 hodinového letu) a kde se vlastně bude muset nalodit. Rovněž byl poněkud překvapen, že letiště neoplývá wifi zdarma a tak byl nucen trávit čas offline a zjišťovat kde se co nachází komunikací s domorodci.
Nakonec se ukázalo, že lepší než drink v nějakém báru splní svůj předletově-přípravný účel flaška australského cabernetu z místního dutého shopu. Za 9 ojro byla nejlevnější a kupodivu docela chutná, takže po hodině byl Jouda připraven nasednout do pekelného stroje č. 2 a nechat se unášet ve výšce 30000 stop někam 6 tisíc mil daleko.
Následujících 10 hodin na palubě 747 nepatří mezi zážitky, které by si Jouda rád znovu zopakoval. Ne, z hlediska sedativ byl před letem připraven dobře a i na palubě se podávaly pomocné látky, ale po té, co získal svého souseda, ztratil jakýkoliv svůj osobní prostor. Jouda byl překvapen, že ze souseda se vyklubal Fin, protože se roztahoval jak Němec. Naštěstí před Joudou seděly čtyři velmi mladé a velmi hezké francouzky, takže si zpříjemňoval cestu čumením a posloucháním tohoto jazyka.
Jinak letadlu vládla opět němčina, díky německé posádce, a Jouda se pomalu chytal, až ho jazyk ho natolik uchvátil, že jak začaly letušky roznášet oběd, začal s nimi v této řeči komunikovat, což byl ale poněkud problém, protože tento jazyk neumí až na prosté ale výstižné Ich habe Deutsche Sprache für fünf Jahren gelernt, aber ich könne etwas zwei hundert Wörten und keine Gramatik, kterým se rád chlubí německým turistům. Nakonec se ale ukázalo, že si stejně Němci nic jiného nezaslouží, protože oběd, ačkoliv byl dobrý, připomínal velikostí porce příděly vojáků na východní frontě, byť na rozdíl od nich byl alespoň teplý a místo koňského masa tam bylo hovězí.
Ani toto malé poškádlení žaludku si Jouda nemohl řádně vychutnat, neboť jeho Fin se natolik roztáhl, že Jouda musel jíst jen jednou rukou a to ještě levou. Situaci zachránily drinky a malá balení slaných krekrů, které letušky tak ochotně roznášely. Stojí však za to se zmínit, že přes všechny bezpečnostní opatření, zákazy a příkazy, kdy cestující si nesmí dnes už ani vzít párátko do zubů, aby jím náhodou k smrti neubodal pilota, oběd byl podáván s poměrně ostrými a ocelovými příbory, takže vydloubnout někomu oko a pak si jej naplátkovat se ukázalo jako reálná bezpečnostní hrozba.
Uplynulo pár drinků a konečně Island. Po těch pár drincích si Jouda pohled dolů skutečně užíval, krásná tichá pustina, to s Grónskem už taková švanda nebyla. Bohužel Island je pořád v první třetině letu a tak se mohl Jouda ukousat nudou. V letadle promítaly samé skvělé kusy jako Tři Mušketýry s létajícími loděmi (opravdu to byly lodě, měly i plachty, ale navíc i jakýsi nafouklý vak doutníkovitého tvaru nad sebou), což Jouda neunesl a dal si další drink. Možná by vypil celé letadlo, ale naštěstí na chvíli usnul a vzbudil se pouhou hodinu před podáváním večeře, která byla stejně bohatá a výživná jako oběd. Naštěstí hned po ní následovalo přistání v pustině zvané Denver (je součástí mnohem rozsáhlejší pustiny zvané Colorado).
Zde na Joudu čekala radost v podobě imigrančního, celního a bezpečnostního. Cesta k imigračnímu vedla krásnými dlouhými tunely, které byly zdobeny podobiznami mrtvých náčelníků původního obyvatelstva a které jej dovedly až k imigračnímu. Možná měla výzdoba symbolizovat budoucnost původních přistěhovalců... Pár posledních loků z fontánky (kterými je prosycena snad celá Amerika) a zařadil se do fronty, která kupodivu ubíhala takovým tempem, že ač před ním mohlo být tak 100-200 lidí, dostal se při 7 otevřených přepážkách na řadu asi za 20 minut, což bylo jen dobře, protože chrabrá 747, byť odlehčena vypitými zásobami nabrala menšího zpoždění a ukousla už z tak více než krátkého času na přestup a vyřízení formalit. Pán za přepážkou si Joudu prohlédl a aby měl nějakou památku tak si jej i vyfotil. Zřejmě se mu to zdálo málo, tak mu ještě sejmul otisky a s jistou dramatickou gracií orazil pas i celní prohlášení, které vyplňoval Jouda na poslední chvíli v letadle, neb se domníval, že nic takového nepotřebuje. Nutno ještě podotknout, že celý proces byl tak rychlý i díky pár staříkům vystrojených podle poslední módy 19. století (stetson, džíny, košile, tkanice v košili a proklatě velká spona na opasku), kteří s cedulkou "dobrovolník" pomáhali frontu organizovat, dohlíželi na to, jestli všichni mají vyplněné správné papíry a ochotně (to není ironie) zodpovídali na všetečné dotazy a to i od samotného Joudy. Kéž by něco takového fungovalo i tu.
Následovala cesta na celní, kde si Jouda počkal na svůj kufr, dal sympatickému štěňátku v kabátku očichat svůj baťůžek jestli v něm neveze travičku či perníček a s vyzvednutým kufrem ukázal celníkovi prohlášení, ve kterém prohlašoval, že nic nemá. Ten mu pokynul a popřál hodně zdaru.
Následovalo nové odbavení kufru a rychlé cigáro v pustině. To se ukázalo jako více než moudré, protože pokud Jouda doposud považoval americký lid za příjemný a dobromyslný, měl brzy poznat i jeho odvrácenou tvář. Mířil totiž k bezpečnostní kontrole. Ke klasickému svléknutí bundy, vysypání kapes a vytáhnutí notebooku se jouda musel i zout, s čímž počítal a v letadle před tím raději chodil bos, aby nebyl nařčen z plánování chemického útoku, byť to znamenalo, že během letu několikráte šlápl do rozlitého piva (naštěstí ne jeho). To však nebylo vše, neboť se ukázalo, že Joudu neproženou bezpečnostním rámem, ale jakýmsi skleněným válcem, který zhotoví 3D model joudy bez šatů. K tomuto účelu byl donucen svléknout svoji mikinu (naštěstí jen tu) a odhalit tak tričko s motivem nákladního vlaku (pro neznalé - triko je zelené a na něm jsou všelijaká čísla, symboly, rozměry a další blbiny, co jsou nakreslené na nákladních vagonech), což natolik vyděsilo bezpečnostního pracovníka, že se dožadoval vysvětlení. Po ubezpečení, že se jedná jen o symboly z vlaku a ne zakódované notičky k provedení tenoristického útoku byl Joudovi zhotoven 3D model. Místo očekávané vymodelované figurky na památku byl jen poplácán po zádech, neb se ukázalo, že pot po 10 hodinách letu počítač (zřejmě s vadnou elektronkou E-13) vyhodnotil jako možnou výbušninu (kdo ví...). Po té se už jen Jouda oblékl, obul a vyrazil směrem k vlaku, který rozvážel pasažéry pod všemi 4 budovami letiště a to, prosím považte, naprosto samočinně, bez přítomnosti mašinfíry. Ano, je to tedy tak, že zatímco v pustině to funguje v běžném provozu, v Evropě se to zkouší a v Praze se o tom vášnivě diskutuje v anarchistických dopravně-podnikových kroužcích.
Následně Jouda seznav, že mu zbývá hodina do odletu, nalezl místo, kde si mohl dát ještě jedno bezpečnostní cigáro a k tomu si musel chtě něchtě dát drink, odpovědět na FB a vyrazil strojem 757 (všimněte si té postupky) směrem San Francisco, kde také přistál po tříhodinovém letu, jednom víně (za které byl narozdíl od evropských přepravců poprávu zkásnut) a pokecu s jakýmsi Amíkem, který nejen že věděl kde je Praha, ale který i znal někoho, kdo tam bydlí.
Po příletu následovala další cesta samočinným vlakem, nahánění s kolegou, který se zkoušel prokopat na trase Ostrava-Praha-Londýn-San Francisco, půjčení auta a cesta do hotelu. Cestou ještě proběhla návštěva místního McDonaldu, kde Jouda nemohl jinak, než dát si čtvrtlibrák se sýrem a následně hledání obchodu, které však skončilo bez úspěchu, neboť nalezl jen dvě indické večerky s natolik indicky specifickým zbožím, že by nevěděl co si s ním počít.
Po 24 hodinách na nohou konečně dorazil na hotel, vrhl se na postel a jal se spisiovat tento příspěvek, který dokončil druhý den.
Budiž mu noc lehká.
Žádné komentáře:
Okomentovat