Drazí rodičové a přátelé lesních šištic Joudy v zátoce. Pracovní týden se nachýlil ke své polovině a Jouda tak jako i jindy vyrazil do práce. U snídaně sice zaregistroval převratnou změnu, že se místo párků podává pečená slanina, ale Joudu, od včerejška přivyklého na větší dobrodružství to nechalo chladným a dal si jen tři plátky.
V práci bylo opět vše při starém a tak, aby Jouda nezakrněl, odhodlal se k průzkumu terénu. Nejprve s bušícím srdcem a nastupujcími výčitkami svědomí v jeho mirkodušínovské duši pronikl na toalety s nápisem "Pouze pro návštěvy". A nestačil se divit! Jak si hýčkají návštěvníků, zatímco Joudu, obyčejného joudu, nechají se vyprazdňovat jako zvíře v místech, kde se ještě lidé ani nenučili splachovat. Do nosu jej praštil naprosto neznámý pach a jen díky své vrozené bystrosti a inteligenci po chvíli zjistil, že to jsou vonné esence z přiložené zapálené svíce. V uších mu zněla rajská hudba z reproduktorů a Jouda po očku hledal otevřený kohoutek s rajským plynem. Pro jistotu. Na chvíli se posadil na křesílko a cítil se jako host. Protože se ale nic dalšího nestalo, nikde se neotevřela dvířka, ze kterých by vyběhl trpasličí sluha se sklenkou martini a doutníkem, tak jen vykonal potřebu (samozřejmě že mimo křesílko (ne, na zem taky ne)) a po anglicku se vytratil jako by se nechumelilo.
Jouda chtěl být vždycky visitórem
Odpoledne ho zase začaly svrbět jeho toulavé botky a tak se vydal na opačnou stranu, do míst, jenž byla na mapě označena nápisy "Kout nápadů" a "Všechny ruce". Kout nápadů se ukázal jako místo pro formu vybavené kninovničkou s odporně odbornými tituly, fotbálkem neznámého původu a jakýmsi dlouhým stolem, posypaným něčím jako písek. Na stole se válely těžké kovové disky s barevným značením a Jouda pochopil, že se jedná o hru podobnou curlingu, jen v menším, bez metličky a bez stadionu. Nepřítomnost metličky jej natolik rozladila, chtěl být v dětsví metařem, že se raději odebral věnovat fotbálku a jako profesionální amatér si jen tak pro cvik zahrát pár míčků. Chytl madlo, zatnul zuby, zapřel všechny síly a kousek hráči pootočil, že byl v konci rád, že nemusí opět navštívit Návštěvy. Málo oleje, pomyslel si Jouda. Málo Joudy, pomyslel si olej.
Dále se jouda přesunul do míst "všech rukou", kde narazil na promítací plátno, zvukovou aparaturu, majestátní dok pro iPod a dětské plastové bicí elektrického typu. Zřejmě místo pro pořádání večírků, ostatně to čpělo i z názvu - "'Všechny ruce' (nahoru)". Po té se už Jouda vrátil na své pracovní místo a až na občasné výlety do známých končin raději nevystrkoval nos. A pokud ho vystrčil tak jen v bezpečnosti Googlích map, kde si nechal vysvětlovat, která místa ve vzdálenějším okolí stojí za návštěvu. Při slovech Yosemitský národní park, sníh a dva tisíce metry nad mořem mu radostí zatikaly očka, které mu ale v zápětí zastavil kolega prohlásivší, že nemá zimní výbavu a v teniskách tam fakt nepojede. Sbohem moji medvědi, uvidíme se napřesrok.
Navečer Joudův kolega vyjádřil přání, že by rád nakoupil nějaké oblečení aby nemusel prát jako nějaký buran a tak Jouda vyrazil směr pochybné nákupní středisko. Jak podle Joudovy zkušenosti (neb sem již jednou zabloudil při své výpravě za chlebem a uzenkou, které tu stejně nemají), tak podle aktuální situace bylo nutno dát za pravdu recenzím na Google - "Město duchů". Skutečně, jeden návštěvník na jeden akr není zrovna příznivý poměr pro jakýkoliv byznys, pokud tedy zrovna neprovozujete pustinu. Nicméně na místě se nacházel dvoupatrový obchod s konfekcí, který byl poměrně dobře zásoben a cenově vcelku přijatelný. Zatímco Jouda vtrhl do prostor jak je jeho zvykem - rychle dovnitř-rychle ven a za krátkou chvíli stál před znuděnou pokladní s náručí ve které se nacházely kalhoty, tričko, košile, trenýrky, ponožky a rukavice na lyže, takže mohl v podstatě vyjít ven celý v novém (až na ty rukavice, protože by to vypadalo nepatřičně, když kolkolem na desítky mil není žádný sníh), Joudův kolega stále meditoval nad manšestráky a zjišťoval svou velikost a hledal vhodný střih na svoji standardní postavu. Nakonec nalezl a tak si vzal pro jistotu dvoje, čímž Joudu trošku uchlácholil, protože se dostal v čase na jeden kus oblečení na přijatelnou míru. Podobný příběh se opakoval i u obuvi. Jouda se na první pohled zamiloval do jistých hnědých očí kecek a když mu bylo řečeno, že jeho velikost nemají, zamáčkl slzu a odebral se smutně kouřit do garáží. Po čase vyšel i kolega, který byť se též nakonec zamiloval, odešel rovnež s prázdnou, v jeho případě však proto, že se ho jeho láska po chvíli přestala přitahovat. Což ale byla asi pro něj škoda, protože obuv šitou samotnou Niké nevietnamského původu u nás za litr nekoupíte.
V Americe je velké všechno, dokonce i Mini.
Cestou domů se, tak jako prakticky každý den stavili v místní sámošce, aby dokoupili něco proviantu na večer. A anžto tentokrát Jouda zvolil nákupní téma, zastaví se i v této sámošce poněkud déle. Tak tedy, aby bylo jasno, dle komentářů na Googlích mapách se jedná o krámek, kde vlastně nic nemají. Pro představu - Jouda se dohadoval s kolegou jestli domorodci konzumují hořčici či nikoliv a tak se odebrali do míst, kde jest tato cizokrajná pochoutka vyskládána v regálech a napočítali přes 40 druhů. Oproti Joudovu milovanému albertu je to o celých 39 druhů více, než na kolik je zvyklý. Další podivností místa jsou chybějící vstupní turnikety s velkou červenou značkou Zákaz vjezdu do jednosměrné ulice, takže Jouda při první návštěvě neustále nešťastně chodil dokola a cítil se neorganizovaný. Podivný se Joudovi zdá i zvyk, že takové obchody mívají v sobě většinou zabudovánu lékárnu se zabudovaným pultíkem a zabudovaným lékarníkem. Další nezvyklostí jsou dvojí ceny - "normální" (= příšerně drahé) a klubové, které jsou často výrazně nižší. Kdo chce nakupovat za normální peníze, musí do klubu. Rozdíl je opravdu značný, není problém najít věc, která stojí normálně 1.29 a s kartou 0.39, případně vám k jednomu výrobku vnutí s kartičkou ještě druhý, stejný. Tak jako tak jsou ale ceny vesměs na české úrovni s výjimkou potravin, které jsou o něco (místy až dvojnásobně) dražší. Z čehož plyne ponaučení, že příště si klidně nebude brát moc krámu s sebou, když si spoustu věcí může dokoupit na místě. Další Joudův nákupní postřeh budiž směřován k velikosti. Amerika je velká země, již na velké vzdálenosti brázdí velká auta s velkými motory a velkou spotřebou. Sedí v nich velcí lidé s velkým Big Macem a velkou colou, byla by proto hanba prodávat malá balení. A tak Jouda, navyklý na to, že běžné balení slaniny má něco kolem deseti deka, stál nad půlkilovým vakuovaným plátkovaným nadělením a ač měl velkou chuť, nekoupil, neb nevěděl co si s ním počít. Tahle země není pro singles, chtělo by se říct, ale to by se lhalo, protože je tomu spíš naopak, možná právě kvůli velkým balením slaniny. Takhle Jouda filozofoval, až došel k samoobslužné pokladně, protože těch bylo víc než normálních s obsluhou, ze kterých byla navíc stejně otevřena jen jedna. Tak si ládoval zboží z košíčku do taštiček a protože přejel i kód lahváče (aby vyzkoušel místní legrácky), prokázal se pasem dohlížející obsluze, jak zákon, potírající ochmelky, vyžaduje. Slečna výraznějšího stínu zahlédla krajinu vydání, zasnila se a prohlásila, že v Československu už jednou byla a že se jí tu líbilo a projevila drobnou lítost, že nejsem přímo z Dubrovniku, protože tam se jí to líbilo nejvíc. Z Joudova pohledu pochopila svůj omyl a opravila se na Chorvatsko, s tím, že to je vlastně kousek. Jouda chtěl oponovat, ale pak si vzpoměl na svůj drobný skok z Denveru do San Francisca v délce tisíce mil a musel jí dát za pravdu, že je to vlastně za rohem. Nakonec Jouda zaplatil svůj malý nákup kartou na terminálu, který bere všechno, snad má i kurz pro přepočet na velbloudy a vyjel mu velký lístek na které byla zdůrazněna velká sleva, kterou díky chytré klubové kartičce získal. Cestou ven ještě minul klasickou kasu, za kterou se činil hbitý nacpavač do tašek a Jouda si dal slib, že ještě než odjede, nakoupí jednou postaru.
"Opatrně mladíku, ať mi nepotlučete ty polena do krbu."
Lovu zdar a lovečáku zvlášť!
Žádné komentáře:
Okomentovat