Den druhý, Jouda ve vlnách

Sobota, 7. ledna 2012

Té noci toho Jouda moc nenaspal, na jeho spánek nemělo ani tak vliv jeho předchozí nevyspání ani časový posun ale prostě si dal dva jakési podivné šlofíky, aby se přesně mezi nimi věnoval těmto poznámkám, kterými strávil času víc než je zdrávo. Navíc pokoj byl značně studený a byť by člověk u jižanů očekával, že když klesne venkovní teplota pod deset stupňů, budou mít všude připraveny alespoň tři vrstvy teplých peřin, dostal Jouda k dispozici akorát teňoulinký přehoz a deku ve skříni, kterou objevil v zoufalství někdy kolem šesté hodiny ranní. Ani přímotop nastavený na 90 stupňů Fahrenheita (32 stupňů pokrokového Celsia) nevyloudil ze svých útrob víc, než jen studený proud vzduchu. Z těchto příčin budík nařízený na osmou ignoroval tak okázale, že se probudil až o půl desáté, což pro něj znamenalo sotva půl hodiny na to, aby se pokusil nacpat do masky člověka a dorazil na snídani.

Bufet, přizpůsobený čínské klientele se sestával zejména z čínských polévek s nudlemi, čínských nudlí bez polévek, dřevěných tyček k pojídání nudlí a něco málo všemožných sladkých pečivovitých útvarů typu muffiny, koblihy či koláčky, standardizovaných masových placek hamburgerovitého tvaru a stejně tak standardizovaných vaječných placek, vyrobených ve stejné formě. Jako bonus pak byla přítomna unifikovaná šedá kaše nejasné chuti a zápachu a k tomu sladké francouzské toasty, sladký toastový chleba, sladké toasty a sladké bochánky. Sladký džus, sladké kafe a sladký čaj je snad samozřejmostí. U stolu pak seděla skupinka sladkých číňánků ve věku 30 let a výše, kteří se usmívali do svých, patrně sladko-pálivých, polévek.

Vzhledem ke stavu, v jakém Jouda zanechal pokoj po překotném vstávání a včereješím mrtvém příjezdu, kdy stihl vybalit kufr stylem "proč mám sakra tu nabíječku až na dně", se Jouda rozhodl, že nechá cedulku "Do not disturb" na dveřích co nejdéle, nejlépe do druhého dne, aby paní pokojská nezjistila hned první den s kým má tu čest. Bohužel je nutno konstatovat, že paní pokojská mexického původu zřejmě jazyku svých otrokářů doposud neporozuměla a po Joudově odchodu mu tam provedla neskutečně hanebnou čistku, na kterou byla snad i, nedejbože, pyšná.

U snídaně dávali v televizi zprávy, ve kterých hlavní událostí dne bylo, že je dnes hezky a že se lidé proto vypravili na pláže, aby si užili v podstatě jarní den. Vzduch teploty 18 stupňů celsiovy škály a jasná obloha daly tušit, že jejich počínání je hodné následování. Po taktické poradě s kolegou se rozhodli pro nejrychlejší cestu na jih do Santa Cruz, by nasáli něco surfařské nálady a pak zpět podél pobřeží nahoru do San Francisca, ze kterého by se vrátili zpět do Slunečního údolí.

Sraz u auta by byl vcelku rychlý, kdyby se Jouda nemusel vracet nahoru pro telefon s navigací, kolega pro papíry od auta a kolega pro brýle. Lehce udýchaní vyrazili. Klíčky od auta vylosoval Jouda a cesta do na jih k pobřeží utíkala v celku rychle - prakticky celých 40 mil vedla 10-12 proudá dálnice, v serpentinách kopců mezi vnitrozemím a pobřežím pak alespoň čtyřproudová rychlostní silnice. Celou cestu je přátelsky varovaly značky s maximální povolenou rychlostí a poznámkou, že její dodržování je vynucovnáno tu radarem, tu letecky. Přiznám, že nevím jak si tu druhou možnost vyložit, alespoň co vím, tak PČR bombardovacím letectvem (zatím) nedisponuje, možná pražská městská o něm alespoň uvažuje.

Zdá se, že je na místě se zmínit o řidičských dovednostech místních. Již předchozí den byli Jouda s kolegou varováni, že je pátek a tak místní budou jezdit pod parou více než obvykle. Na tom asi jen tak nic nezmění modré značky podél cesty s výzvou, aby střílivější občané nahlašovali ty ožralejší na číslo 911. To jen tak pro představu. Kalifornští obyvatelé rovněž rádi využívají všech dostupných jízdních pruhů na maximum, často je mění a tak nechtějí zatěžovat své ukazatele směru. Kde je pruhů nedostatek jsou ochotni operativně vytvořit nové. Jízda na červenou do křižovatky, když se odbočuje vpravo je prý v předpisech a rychlostní limit je jen výzvou k soutěži kdo ho překročí víc. Na druhou stranu, jsou díky tomuto místní řidiči velmi flexibilní a nic je nerozhodí z míry (zatroubí jen když trouba nejede na tu červenou, protože to je bohapusté plýtvání časem). Jouda se rozhodl jim přizpůsobit a ostentativně měnil pruhy jak ho napadlo a jak ho navigace mátla (pokyn "držte se vlevo" byl ihned následován pokynem "odbočte doprava"), mnohdy s výrazným bržděním a hned přes několik pruhů, aby pak nemusel jet několik dlouhých mil na další exit a bůhví jak se odtamtud motat zpět. Naštěstí půjčený Ford Fusion amerického typu s 240 koňmi a automatickou převodovkou a přizpůsobivost kalifornského lidu umožňovaly podobné manévry bez větších rizik.

Jouda s kolegou se řítí vstříc dalšímu vypečenému dobrodružství!

Navigace je nakonec dovedla do samotného srdce Santa Cruz, kde čirou náhodou objevili volné parkovací místo s velmi přátelskou cenou 75 centů na hodinu. Ulice byla zaplavena jarem, lidmi v krátkých rukávech a kraťasech a pouličními hudebníky (prosím nesrovnávat s ostravským opilým bezdomovcem, který našel v popelnici rozbitou trubku, se kterou se snaží získat obnos na další krabičák místo náústku). To Joudu natolik rozparádilo, že si šel koupit nové botky, tak zlé to s ním v tu chvíli bylo. Po prohlídce centra, nálezu zvonice, poštovního úřadu, pár památníků, podivných skulptur a schodů do teras, odkud bylo hezky vidět na město a za město, pokračovala výprava směrem k silnici číslo 1, která vede po pobřeží a podél které jsou někde na severu staré majáky.

Jouda odpočívá po snědené pizze

To by ale Jouda s kolegou nesměli hned pár mil za městem zahlédnout za polem po levé straně oceán a se slovy "jé, k němu se musíme dostat" se pokusit najít cestičku k samotnému konci zeměplochy. Po pár peripetiích Jouda objevil útes, který se stal prvním a nakonec i posledním cílem celé výpravy k majákům, žel bohu, útes majákem neoplýval a tak bude alespoň důvod se v ta místa vrátit.

Cesta k útesu se zdála složitá, neb putovali napřed vozem a pak raději bez vozu polní cestou a následně polem, které páchlo močí, aby zjistili, že tudy, přátelé, ne. Alespoň naproti zahlédli nefalšovaný kemp karavanů, ale to se, jak známo, útesu nevyrovná. Zjistivše, že tudy cesta nevede, vsedli do vozu, ze kterého se rázem stal terénní model a po opětovném překročení několika cedulí zákaz vstupu se vrátili na cestu, že to objedou. Dojeli k nějaké farmářské usedlosti s nápisem "Zákaz vjezdu. Pamatujte farmáře Joa", což je poněkud vyděsilo, nepřůstřelné trenýrky ten den byly zrovna v prádelně a vytahovat si navzájem broky ze zadnice nepatřilo mezi oblíbené kratochvíle ani jednoho z nich. Opatrně se tedy vydali na průzkum, aby zjistili, že kousek za varovnou cedulí je druhá cedule, která oznamuje státem sponzorovanou zemědělskou a přitom přírodně ochranářkou oblast se stezkou až k moři. Zde by se mohli zelení učit, jak skloubit hnojení se ochranou druhové rozmanitosti. Za touto cedulí následovaly dva kříže v kolotočářské úpravě, nejpůsobivější byla asi korouhev ve tvaru traktoru s farmářem Joem a větrníky místo kol. Z nalezených indícií po chvíli vydedukovali, že farmář Joe zemřel vloni a to ve věku 19 jár.

Pouťový pomníček. Never Forget Farmer Joe 

Nálezem se nenechali odradit a dál se prodírali divočinou ale se po chvíli Jouda s kolegou ocitli na pláži a zde vážený čtenáři, přeruším své vyprávění, abych Ti nezpůsobil záchvaty žárlivosti, zloby a vzteku. Snad jen odkáži na obrázky a videa, která zachytil sám Jouda. Nicméně, aby se nepřejícímu čtenáři učinilo zadost, může jej uspokojit myšlenka, že jak se s blížícím přílivem zvedala hladina a vlny byly vyšší a vyšší, několikráte to Jouda nevychytal a lehce si promočil kalhoty až přišla jedna větší než obvykle a jeho čvachtání v moři skončilo mokrými kaťaty až do půlky stehen, pokrytými jemným pískem.

Jouda na pláži, voda ještě daleko, ale příliv byl neúprosný

Neboť se již slunce chýlilo ke spánku, nezbývalo než se vydat na cestu zpět. Po pár mílích a příjezdu do Davenportu, což je ještě méně než obydlená zatáčka, neboť ani tu tam nemají a celé místo se skládá ze tří domů a výborného hostince, si dala dvojice večeři v podobě hamburgeru a fish and chips a po konzultaci s navigací zavrhla variantu vracet se na sever podél pobřeží až do SF kvůli délce trasy a minimálnímu užitku z kochání se na majáky v noc a vracela se nudně původní cestou, která ubíhala rychleji než cesta tam.

Po návratu na hotel přišla na Joudova kolegu ospalost první kategorie a Jouda, nevěda co s volným časem se rozhodl, že pionýrsky prozkoumá okolí a nalezne nějaký vhodný supermarket. Navigace jej napřed dovedla do míst, kde už ani lišky nedávají dobrou noc a kde tedy očekávat nějaké nákupní středisko by bylo pošetilé. Následovala cesta do velikého obchodního domu, který oplýval řadou obchodů, ale žádným, kde by se dala koupit nějaká ta žemple a šampon, což byly právě ty komodity, po kterých Jouda toužil nejvíce. Zklamán a unaven se vydal na cestu zpět, až opět omylem odbočil před hotelem o jeden vjezd na parkoviště dříve a když jej projížděl... všiml si osvíceného obchodu.... ve kterém byly regály... plné... jídla... šamponů... a jiných... ptákovin.... přesně takový, který už druhým dnem hledali. Rozradostněm nálezem století zaparkoval a při zamykání auta se mu podařilo aktivovat alarm svého vozu takovým způsobem, že nevěděl jak jej vypnout. Ono stát u otevřeného vozu, který blikáním a troubením o pomoc na sebe upozorňuje široké okolí nebyl z nejpříjemnějších zážitků, který může unaveného člověka potkat v deset hodin večer. Zvláště v situaci, kdy si uvědomil, že papír z půjčovny je někde u spícího kolegy. Naštěstí kupodivu pomohlo vůz nastartovat a alarm utichl a Jouda mohl poklidně nakoupit. V krámě oslavoval řetězec Tesco, který jej naučil zásadní činnosti a to jest použití samoobslužné pokladny, neboť ty v daném obchodě převažovaly a klasická pokladna byla obsazena jen jedna jakýmsi pospávajícím a postarším indem, který ani nebyl kryt nacpavačem tašek, a takhle, přátelé, takhle ne.

Před chvílí se Jouda nechal slyšet, že našel na skříni jakýsi papír. Stojí v něm, že se hotel omlouvá za randál při rekonstrukci třetího patra. "Vyhláška přece byla vyvěšena na planetě u Alfa Centauri. Není naše chyba, že jste se tam za celou dobu nedokázali dostat. Vaši Vogoni."

Škvrrrrk!

Prohlášení: Použité fotografie jsou sprostě ukradeny z alba páně kolegy - https://t.co/F06Sk9ay Vlastní fotografie dodá v průběhu časů...